Kronika Jimramova
Kapitola 17. - Události,
které klidný jimramovský život zpestřovaly – 1. část
Roku 1521 vymohl
Jan z Pernštejna Jimramovu privilegium odbývati dva výroční trhy, čímž byl Jimramov
povýšen na městys. Později konaly se zde čtyři výroční trhy. Největší
z nich byl trh mikulášský, kdy se nakupovaly různé potřeby na zimu. Trhy
bývaly vždy v pondělí. Poněvadž v nynější době trhy ty úplně zanikly,
zaznamenávám zde na památku, jak takový jimramovský
„jarmark“ vypadal v době, když ještě v úplné slávě se konal.
Již
v sobotu před trhem stavěli tesaři za dozoru obecního strážníka
(policajta) na dolním náměstím proti čís. 20 a
vedlejším, dvě proti sobě otevřené řady dřevěných kramářských bud, které měli
pro všechny trhy pronajaty určití trhovci. Ostatní kramáři stavěli si
v pondělí boudy plátěné, nebo jen prkenné stoly (štonty).
Mnozí přijížděli do městečka již v neděli k večeru a přenocovali buď
v hostincích, nebo ve svých vozech. Cesta na mikulášský jarmark bývala
někdy velmi svízelná pro vánici a pamatuji se, jak jednou vichřice sfoukla
jedny farmářské saně opatřené plátěnou boudou se silnice pod Ochozou dolů na Homolkovo pole.
V pondělí
ráno až do poledne býval dobytčí trh. Pravý jarmark začal teprve po poledni.
Proudy venkovanů i místních obyvatel procházely řadami bud, které začínaly před
radnicí a táhly se po obou stranách dlouhého rynku až k lékárně čís. 11.
Na jarmark přišlo též několik podezřelých lidí, kteří měli v úmyslu lacino
nakoupit nebo po případě vylovit nějakou tobolku. Po těchto nezvaných kupcích
však pilně pásli četníci, kteří v plné zbroji trhem procházeli a obyčejně
některého pobertu ulovili.
O domy proti
radnici (67, 68, 69) měli opřené své rámové věšáky čepičáři a kloboučníci,
uprostřed náměstí vyložili své lesklé zboží klempíři ze Svratky a v jejich
sousedství bednáři čistě opracované dřevěné putýnky, škopky, necky, máselnice, vany a j. vystavili. Tam také
stávali výrobci dřevěných hraček s vozíčky, korbičkami a pestře malovanými
dřevěnými panenkami, husary, koníky, skákajícími veverkami a mnoha jinými
hračkami, též výrobci vařeček, hrábí, lopat, řešet, okřínů
a ošatek zde byli.
Proti škole (kde
se o trhu nevyučovalo) u domu „u Matějů“ bývala šestikrejcarová bouda, označená
velkou šestkou, v níž každý kus vyloženého zboží byl za pevnou cenu 6 kr. r. č. k dostání. Tato bouda velmi lákala děti – byloť v ní mnoho hraček, zvláště malých panenek.
Před hostincem
„u Slunce“ dráždila chřípě kolemjdoucích libá vůně horkých „koňských
biřtlí“ a pečených jaternic a jelit délky takřka pohádkové – za 3 kr. r. č. kus. Zvláštní milovník ovoce tohoto zvaný Kolčava
tvrdil, že ještě delší jelita jsou o jarmarku v Radiměři
a také tam na ně chodil!
Hned vedle
místní pekař prodával čerstvé rohlíky, krušinky a pletýnky, kus za 2 kr. i za 1 kr. U uličky kostelní
proti kořalně žida Bradyho o jarmarku ovšem četně
navštívené stávaly boudy perníkářů a cukrářů obsypané
drobnými kupci obdivujícími nádherné zjevy perníkových Mikulášů, čertů, husarů,
miminek, koní a celé hraničky výborného marcipánu. U cukrářů velkému odbytu se
těšily cukrové „špalky“, zvlášť rumové a „podušky“ sladové za 2 kr. kus. Mnohý špalek vězel již za skrání malého labužníka,
který pro líbezný požitek z používání této lahůdky plynoucí, zapomínal, že
jeho tvář, pod kterou se špalek skrývá velmi
neesteticky se vyjímá podobajíc se oteklině při bolení
zubů.
Hned vedle
„Turek“ rodem z Bystřice v bílé kazajce a zástěře s fezem na
hlavě nabízí pravý turecký med, který z velikého bochníku ostrým
sekáčem krájí. Med býval dobrý, bývaly v něm mandle!
U silnice jakýsi
jako rtuť pohyblivý človíček s vynikající vyřídilkou prodává různé
drobnosti velmi znamenité jakosti, ku př. má na skladě
tobolku: zevnitř kůže, zvenku kůže, každý se podívat může, kůže ze
sedmdesátileté babičky dobře vyklepaná, panty jako u vrat, zámek jako u
stodoly, bouchá to jak z revolveru, to všecko za 25 krejcarů. Onde zas
jiný podnikavec, lámaje tuze češtinu, prodává
jakýsi zázračný kapesní nůž v němž se nachází:
jeden velky nuž, jeden maly
nuž, jeden englický diamant na skla šezání, jeden cánštechr, jeden štepolcír špunty flašce vytáhnout
– celý div za 30 kr.
U sochy sv. Jana
stojí písničkář a zpívá s celou rodinou za doprovodu dýchavičné harmoniky
nejnovější písně tištěné v tiskárně Anny Bergrové
v Litomyšli. Při tom rákoskou ukazuje na nejdramatičtější momenty písně
zobrazené postupně na velké plátěné tabuli velmi realisticky. Pod ochranou
téhož svatého sedí na vřelých cihlách báby zelinářky v kožich
nadité u hromad pomerančů a fíků.
Dále procházíme
dvěma řadami bud se zbožím střižným, hotovými součástmi oděvů, dámských a
dívčích klobouků, rukavic, punčoch, papučí a všech možných jiných věcí, které
se tenkráte na jarmarcích kupovaly. Na malých „štontech“
mají svoje výrobky vyloženy dýmkaři a nožíři, i provazník
vyložil zde svoje zboží. Neschází zde ani prodavač kancionálků, modlitebních
knih a kalendářů.
A potom dvě řady
ševců – dvě nekonečné řady – s botami mužskými z natřené i nenatřené
kůže, s botkami ženskými i dětskými. Zde jest trh velmi čilý, vždyť je
zima na krku. Na „husím rynku“ hrnčíři vystavili svoje křehké výrobky.
Volání kramářů,
někdy křik i hádky, smích, pláč dětí, ječení dětských trubek, vrzání harmonik,
hvízdot píšťalek a muzika z hospody „u Slunce“, vše splývá
v nepopsatelný chaos, který trvá do soumraku. Koupěchtiví již nakoupili –
odcházejí. Kramáři skládají neprodané zboží a boudy – odjíždějí. Vše se ztiší a
nad Jimramovem zavládne opět ticho zimní noci.
Jindy, obyčejně
v létě, zvířena hladina klidu příjezdem komediantů, kteří rozbili
svůj stan na náměstí, kde je nyní park: Bývala to nejčastěji rodina akrobatů
Karfiolových, kteří byli artisty prvotřídními, zvláště na visuté hrazdě a laně
nízkém i vysokém, jakož i akrobacii pozemní. Vedle nich jezdívala sem rodina Berouskova, stejně dovedná. Někdy přijel sem i cirkus
Kellner a Kludský, oba v začátcích.
Loutkáři přijeli do Jimramova zřídka kdy a hráli takovým způsobem,
že byla školní mládeži návštěva loutkového divadla zakázána. Tento zákaz týkal
se návštěvy divadla vůbec. Pouze jednou za mého dětství bylo nám dovoleno jíti do loutkového divadla. Byl zde nějaký lepší loutkař a
hrál hru „Dobytí města Sibině“. O divadle ochotnickém jedná se v kap. IX. b.
Divadelní
společnosti
Již kolem r.
1870 byla zde jakási divadelní „šmíra“, která hrála
jakýsi rytířský kus, v němž hlavní osobou byl rytíř Fabiáno
Fabiáni. Jak se tento výplod dramatické literatury jmenoval
není mi známo. Vím jen, že byl terčem vtipů dorostlým studentům. Později
zde hrála společnost ředitele Trnky, která hrála v Palírně Prodanou
nevěstu a Cikánského barona. S touto dobrou společností byli zde dva
pozdější členové Národního divadla v Brně: sl.
Hanusová a p. Malý. Též tři členové orchestru téhož divadla Pulkrábek,
Korbař a Haken tenkrát zde v orchestru hráli.
Později sem častěji jezdila společnost ředitele Štětky. I tehdejší
činohra městs. divadla v Prostějově pod vedením
ředitele Jeřábka zde několikrát hrála. Před rokem 1940 hrála zde společnost
ředitele Nádhery. Vystoupil zde i kabaret strýčka Křópala.
V poslední době hraje zde pravidelně „Horácké divadlo“.
Biografcestující p. Šandery byl zde asi v roce 1910/11. Měl svoje
elektrické osvětlení dosud v městečku nevídané. Nyní má Jimramov stálé kino „Sokol“, které hraje vždy v sobotu
a v neděli.
Občas zavítal do
Jimramova nějaký eskamotér, který svoje umění provozoval obyčejně
v hostinci. Byli to nejčastěji „professoři“ Kessel a Willmann se svým famulusem Tužkou. Byli to výborní mnemotechnikové
a eskamotéři s kartami.
Cestující
obchodníci podomní
Gráni tj. podomní obchodníci z Kraňska, nosili drobné
galanterní zboží v malých almárkách na zádech. Mívali dobré zboží, ale
drahé. Nejznámější z nich byl Kuretič,
který sem chodil až do první světové války.
Bosňáci ve svém rázovitém národním kroji též časem se zde objevili
prodávajíce hole, turecké čibuky, špičky, nože, dýky a j. zboží. Nadsazovali značně ceny a dalo se
s nimi smlouvati až na polovinu.
Když u nás
vymizela výroba domácího plátna, přišli do Jimramova občas z Čech pláteníci, od nichž hospodyně kupovaly všechno zboží
plátěné. Zboží nosili ve ve velkých rancích na zádech
a místo hole měli dřevěný okovaný metr. Nejznámější z nich byli otec a syn
Havlové z Červ. Kostelce a židovka Hermannova
z Poličky.
Občas se
v Jimramově vůz vrchovatě naložený lepším košíkářským zbožím, které
u nás nebylo k dostání. Obyčejné koše pletli si hospodáři sami, nebo je
kupovali od chudších lidí zdejších, kteří je pěkně dělali.
Do domů také
svoje výrobky nosili na prodej výrobci košťat. slaměnek,
vařeček i nožů. Též sklínkaři ze
Slovenska po domech prodávali obyčejné sklenice. Občas přišel i žid kůžkař.
Také místní obchodníci se zeleninou roznášeli ji po domech.
Cestující
řemeslníci
Občas přišli brusiči,
sklenáři a klempíři a především dráteníci
od Trenčína v létě i v zimě se zde objevili. Spravovali
(drátovali) rozbité nebo prasklé hliněné nádobí, prodávali pasti na myši a jiné
drátěné zboží a hlavně žebrali. Před i po vánocích
zpívali svoje slovenské koledy a bývali zde rádi vídáni. Chodili ve svých
národních krojích bílých, vlněných, úzkých, obyčejně ne moc čistých nohavicích
spadajících dole do opánků, opásaných širokým koženým pásem, pobitým mosaznými
hřeby, v hrubé plátěné košili, obyčejně velmi špinavé, a hnědé haleně
v létě jen přes ramena přehozené. Nosili až po ramena dlouhé vlasy hojně
namaštěné a na hlavě malý kulatý klobouček. Přes rameno přehozen byl řemen od
kožené mosaznými ozdobami pobité kabely a na zádech nesli kola drátu a svoje
zboží. Zánikem užívání hliněného nádobí zanikli i dráteníci.
Někteří se naučili letovat a spravovat emailové nádobí, ale těch je málo.
Všichni odložili svůj rázovitý kroj. Už nikdy nebude se ozývati
jejich volání: Drátovať! Dajte
nečo vydelať!
Lidé potulní
Savojští
dudáci (Pfiferavi)
přišli sem skoro každý rok. Jeden z nich nadýmal
veliké dudy hraje pouze základní tóny. Na hlavě
měl mosaznou jakousi korunu ověšenou zvonky a rolničkami, které pohybem hlavy
zvonily. Na zádech měl velký buben, na který tloukl palicí upevněnou na lokti
pravé ruky. Činelly a triangl, které se nahoře na bubně nacházely, uváděl v pohyb dlouhým řemenem jehož konec byl připevněn na podpatky boty. Melodii
hráli dva pištci na hoboje. Jiní savojáci přijížděli
s velkým italským orchestrionem, nádherně zdobeným, který projížděl
Jimramovem hlučně vyhrávaje. Tažen byl dvěma malými
poníky.
Méně vítány byly
v Jimramově návštěvy uherských cikánů, kotlářů, kteří v počtu
dosti značném sem přijížděli. Bývali vyzdobeni pestrým svým krojem, ozdobeným
bohatě stříbrnými knoflíky a penězi. Byli to velcí statní muži a mladé ženy
vynikaly orientální krásou. Staré cikánky zato vypadaly jako čarodějnice
z pohádek. Jezdili sem také cikáni z německého rudohoří. To
byli muzikanti a prodávali housle.
Až
z Rumunska přišli sem medvědáři s ubohými medvědy a
opicemi, doprovázejíce jejich tanec tamburinou a monotonním huhňavým zpěvem. I kejklíři s velbloudem
sem kdysi přišli.
To by byly asi
všechny atrakce, které se v klidném běhu života jimramovského
vyskytovaly. Nakonec vzpomenu ještě domácích potulných muzikantů čili šumařů, jejichž více nebo méně falešná muzika občas
porušila klid Jimramova a líbila se těm, kteří si myslili, že pro nějaký ten
falešný půlton Jimramov se
nezboří.
A poslední, snad
nejubožejší ze všeho lidu potulného byli flašinetáři
(od ital. flažeolet),
zvaní jinde kolovrátkáři, kteří se svým mnohdy
dýchavičným nástrojem, jejž buď na zádech nosili, nebo na dvoukolovém vozíku
vozili, ode vsi ke vsi putovali a tam nejoblíbenější odrhovačky vyhrávali.
V každém flašinetě byla také jedna píseň
nábožná, kterou hrál flašinetář před domy nábožností
vynikajícími. Lepší flašinetáři hráli i „opery“. Byli
vítanými hosty mládeže, která ráda kolem vyhrávajícího křepčila.
Též harmonikář,
obyčejně slepý, časem se u nás objevil. Mnozí harmonikáři hráli velmi pěkně. Harfeníci
zřídka sem přišli a českého dudáka jsem v Jimramově nikdy
neviděl. Dudy nebyly nástrojem našeho kraje. Ani cimbál nehrál u nás nikdy
k tanci.