Kronika Jimramova
Josefa
Pavelky
Soukromý i veřejný život našich předků
Léto, prázdniny
Měsíc
červen bývá u nás vlastně prvním jarním
měsícem. Je-li červen teplý a přijdou-li včas deště, má to u nás velmi
příznivý vliv na vývin veškeré úrody. Hlavně tráva luční se během června rychle
vyvine tak, že koncem měsíce začne senoseč. Měsíc červen rychle uplyne a než se
nadáme jsou zde školní prázdniny. Za mého mládí
končil školní rok dne 31. července a prázdniny trvaly do 15. září, tedy šest
týdnů. Později zavedeny prázdniny od 15. 7. do 15. 9. , tj.
osm týdnů.
Doba prázdnin
byla dobou volnosti pro děti, ač mnozí větší žáci pomáhali rodičům při pracích
polních (sena, žně) anebo pásli dobytek a husy. Přes to však našla se volná
chvíle, kdy si každý z nich mohl zaběhnouti do
lesa na jahody, borůvky a houby.
S největší
oblibou zdržovala se v létě mládež na loukách u řeky nebo v řece, kde
na mělčinách chytali chlapci „špulce“ a raky. Mnozí větší byli dokonalými
pytláky a nasazovali pod vrbami vnadidla (splávky) na nichž i mnohá štika
uvízla. Oblíbeným koupalištěm byla Kotkovice,
tenkráte hlubší a delší. Řeka se v létě několikrát lovila. Řada
rybářů se „saky“ uzavřela po celé šíři tok řeky a druhá řada postupovala
z určité vzdálenosti proti nim nadhánějíc ryby
sochory na jejichž konci řetězy upevněny byly. Kořist
rybářů bývala značná. Chytit při jednom lovu 10 – 12 štik nebylo zvláštností a
někdy byly chyceny štiky značně velké. Kromě štik bývaly zde i parmy, jelci,
okouni, pstruzi a hlavně mnoho podouství. Ryby
„tvrdé“ měli rybáři odevzdat majiteli rybolovu (velkostatku), ryby měkké
patřily rybářům. Dle počtu rybářů rozděleny pak na hromádky a přidělovány
rybářům. Každý rybář nesl si obyčejně domů plnou putýnku ryb.
Těchto lovů
zúčastňovali se jako rybáři lovci i nejpřednější občané jimramovští snad
z prastarého zvyku (viz roboty). Mezi nimi byli i zdejší rodáci Alois a
Vilém Mrštíkové, známí spisovatelé. I Dr. Jiří Guth s velkou zálibou lovům přihlížel. Největší zájem
o lovy měla ovšem mládež školní.
Tenkráte byla
ještě řeka po obou březích vroubena řadami vysokých olší a vrbovým houštím,
které pod svými kořeny poskytovalo mnoho úkrytů rybám a rakům, ano i vydrám.
Raky chytali kluci přímo v děrách rukou. Větší lovy na raky podnikaly se
v noci, s hořícími smolnicemi (fagulemi).
Při těchto lovech nachytalo se mnoho raků, zvláště ve Věcovci.
Asi kolem r. 1900 a po něm začalo raků ubývati a brzo
byl rak vzácností. Dávala se vina umělým hnojivům, byla to však spíše nějaká
nemoc. Od zřízení regulace řeky ryb valně ubylo a raci zmizeli docela.
Pokusím se
ještě napsat, jak to vypadalo na jimramovských
zahradách před regulací řeky. Místo nynějších hrází a
k nim sahajících plotů byly zde krásné, bujně zelené louky, každoročně
zavlažené a pohnojené zátopou jarní a mnohdy i letní. Loukami blízko břehu řeky
vedla cestička, kterou se rádi procházeli ti, kteří nechtěli dále na procházku jíti a chodili tudy i ti, kteří nechtěli jíti po ulici. Za každým domem byla zahrádka mnohem menší,
než zahrady nynější a u plotu zahráek byly lavičky,
kde se rády scházely za nedělního odpoledne sousedky „na kousek řeči“. Byla to
jejich jediná zábava za celý týden. Každý dům měl v řece svoji „lávku“
(dlouhé široké prkno opatřené na jdnom konci dvěma
nohama, kterými stála v řece, druhý konec prkna připevněn byl kolíkem ku
břehu. Lávku měly jména dle domů a sloužily dobře při máchání prádla, které se
také hned u řeky bílilo. Větší hospodářské domy měly již tehdy v zahradách
svoje prádelny s kotlem na vyváření prádla. Chtěl-li si někdo vykoupati nohy, sedl si na lávku a spustil nohy do tekoucí
vody. Sám jsem jednou viděl spisovatelku Terezu Novákovou s jejím chotěm PhDrem Josefem Novákem, který byl
mým professorem na gymnásiu
v Litomyšli, kterak se tímto způsobem osvěžovali na své pěší pouti naším
krajem. Ve dne se koupávaly i lávek děti – dle hloubky vody – menší u Mašíkovy lávky, větší u lékárníkovy.
Večer se tam
koupávaly ženy, které ještě tenkrát neběhaly ve dne polonahé kolem řeky.
Slunění nebylo tenkrát ještě vynalezeno. Propagátorem slunění u nás byl známý
politik JUDr. Vladimír Fáček, který se se svojí
rodinou na břehu řeky slunil, k mravnímu rozhořčení několika bigotních
bab, které na Hané řepu okopávaly.
Sumou – Krásně
bývalo na jimramovských zahradách a stará píseň
místní dobře vystihuje krásu tu i ve smyslu jiném:
Ještě já se
podívám
k jimramovským zahradám.
Jestli je tam ještě
modrooké děvče
já si na něj zavolám.
Bylyť louky jimramovské
přímo stvořeny ku chvilkovým večerním dostaveníčkům.
V měsíci červenci přijeli na
prázdniny studenti. Jimramovští studenti studovali v minulých
dobách na školách v Litomyšli (staroslavné gymnasium, filosofie, později
reálka, opět zrušená, nejpozději žens. učitel. ústav), v Poličce (nižší reálka, zrušená, pozd. učit. ústav), v Brně (gymnasium, reálka,
bohosloví) a v Novém Městě (reálka). Vysoké školy studovali v Praze,
ve Vídni a později v Brně (techn.). Do svých
studijních míst konali studenti cesty žebřinovým povozem naloženým kufry a uzly
peřin. Tímže způsobem cestovali zpět. Nejbližší
železniční stanice byly Svitavy, Hlinsko, Tišnov). Že cesty studentů na prázdniny
nebyly smutné, jistě každý uvěří, leda snad v tom případě
, když některý z nich nesl domů „husu“. Toto rčení pochází
z dob, kdy páni profesoři (patres piatrum scholarum) klasifikovali
prospěch číslicí 2, která má určitou podobnost s řečeným posvícenským
ptákem. Ku cti jimramovským
studentům dlužno jest konstantovati, že „husy“ domů
nenosili, o čemž svědčí to, že mnozí z nich v různých oborech
vynikli. Cesty na svátky konali také buď povozem nebo sáněmi nebo i pěšky (na
velikonoce a sv. svatodušní). Brněnští, pražští a vídeňští studenti musili
nastupovat do vlaku na nejbližší žel. stanici ve
Svitavách, kam dojížděli povozem. Za nejstarších dob studovali
v Litomyšli, v Brně, ve Vídni a v Prešpurku (viz kap. IV). Do
těchto míst konali asi cesty s jimramovskými měšťany – formany, kteří tam
pravidelně za obchodem jezdili (viz kap. XII). Později studovali někteří
studenti na něm. reálce v Jihlavě.
Příjezdem
studentů oživl jindy klidný Jimramov. Pokud
moje paměť sahá, zúčastňovali se pilně práce na národním uvědomění
obyvatelstva městečka, které se zde dostavilo ku podivu opožděně (viz kap.
IX.). Studenti přinášeli ponenáhlu národní uvědomění hlavně do společnosti
měšťanské a úřednické, tenktáte s oblibou
němčící. Byli horlivými činiteli ve spolku divadelních ochotníků, v němž
se soustřeďovala všechna vlastenecká kulturní činnost a čilými organizátory
různých společenských podniků.
Studenti
pozdější (v létech 1890 – 1900) pěstovali pilně hudbu a měli vždy o
prázdninách svoji dobrou kapelu. Hráli často a kolem nich soustřeďovala se
samozřejmě veselá společnost nejen tancechtivé mládeže, ale i prvních letních
hostí. Výlety pěší i povozy pořádali studenti každou chvíli a místní mládež
držela s nimi. Někdy bylo toho tolik, že jednou jedna maminka čtyř dcer dala
svému napolo vážnému rozhořčení proti této činnosti průchod slovy: „Kdyby chtěl
čert už ty kluky se brat – já nemůžu s našima holkama nic spravit – pořád je to v luftě!“ Přes to však do nejbližší zábavy přišla děvčata
také.
Studenti však
pořádali nejen výlety, ale i vážné kulturní podniky zvláště
koncerty, neboť bylo mezi nimi několik velmi dobrých hudebníků (viz. kap. IX.). Také divadla hráli a to nejen o prázdninách, ale
i o svátcích. Proto se všichni, studenti i domácí, těšili na prázdniny a nikdo
by neuvěřil, jak takové radostné prázdniny rychle utekly a když 8. září se
loučili studenti „obžínkovou zábavou“ s Jimramovem
a vyprovázeli svoje dívenky (ovšem za dozoru maminek, které se však často
s paní sousedkou cestou trochu zapovídaly tak, „že nic neviděly“, ukápla
často slzička z modrých nebo černých očí dívčích a padla mnohá hubička na
rozloučenou.
Při vší této
činnosti studenti nelenošili a kde toho bylo potřeba dovedli vzít práci do ruky, hlavně při sklizni sena a o
žních.
Po odjezdu
studentů běžel život v Jimramově zase svým pravidelným mírným tokem tak,
jako ta řeka Švarcava.
V domácnostech
sklízelo se ovoce, kterého bývalo zde málo. Vařila se z koupených kadlátek
povidla, nakládaly se okurky a v lepších domech se i zavařovalo.
Přišla sklizeň
bramborů. Pasáci vyháněli dobytek na posečené louky, sesedali se do hloučku
kolem ohníčku, v kterém si pekli brambory. Když pršelo, nebo foukal
studený podzimní vítr, ukryli se před ním někde „pod mezu“
a na hlavy si nastrčili kapuce upravené z bramborového pytle. Někdy boudu
postavili. Na rynku začaly se objevovat fůry vysoko naložené uleženým
lnem, který přiváželi hospodáři z okolních vesnic jimramovským
lnářům. V tu dobu těšily se zájmu mládeže bouchačky zhotovené
z dutých větví bezových, které se nabíjely zátkami urobenými
z vytřeného lnu, který si mohl každý kluk snadno zaopatřit, neboť fůry
vytřeného lnu jezdily stále Jimramovem.
Přišel deštivý
podzim a mnohdy krutá zima a život v Jimramově plynul jednotvárně a
nenávratně dál. Jen občas zčeřena byla hladina klidného jimramovského
života většími nebo menšími událostmi, které v následující kapitole popsati se pokusím.