Kronika Jimramova
Josefa
Pavelky
Vnitřní
zařízení domů
Jak jsem se
již dříve zmínil, bylo v bytech tehdejších (za nejstarších dob)
velmi málo nábytku: hrubý stůl, lavice, nějaká truhla na lepší šaty (všední se
věšely na dřevěné kolíky ve stěnách). Spalo se na zemi nebo na peci.
V době
pozdější bývaly v domech jimramovských pěkně
pracované dubové stoly s trnoží, sedalo se na „lenůšku“ s ozdobně
vyřezávanými lenochy. U oken bývala lavice s lenochem, kolem obsáhlých
kamen též lavice (bez lenochu) a jedna nebo dvě pohodlné postele. Pro malé děti
bývala zde skoro stále „kolíbka“, ostatní děti, a bývalo jich hodně,
spaly buď na peci, nebo v „šuplíkách“, které se na den zastrčily pod postele.
Nad kamny na stropním trámě byla zavěšena lať na
sušení mokrých šatů a vypraných plének, uprostřed stropu byla zavěšena
holubička, buď z „vejdumku“ (vyfouknutého vejce) zrobená, nebo na jarmarce koupená. Na stěně bývala police s malovanými
talíři a hrníčky, ve zdi zasklená „jarmárka“ s lepším nádobím a sklem
z Milov. Dále na stěnách kříž a obrazy
svatých, za nimiž zastrčeny byly kočičky od květné neděle (u katolíků). U
evangelíků byly zase obrazy Husa, Jana Žižky i Luthera
a různé průpovědi z písma svatého.
Později
objevují se pěkné almary (po jimr. jarmary), cinkostny (na cínové nádobí), veškostny
(prádelníky), leštěné stoly a židle, jimž staré kusy nábytku se uhýbají – na
půdu.
Ve starých
sednicích bývaly nástěnné hodiny poháněné kamennými nebo železnými závažími,
které mnohdy příšerným rachotem uplynulou dobu oznamovaly. V lepších
hodinách nalézal se malý, dýchavičný kolovrátek (flešinet
- flažeolet), který každou hodinu zahrál nějakou
kratinkou melodii (menuetto), v jiných zase bylo
nahoře okénko, z něhož každou hodinu kukačka kukáním hlásila.
V posteli
býval uložen chléb, aby neokoral a pod postelí byl zouvák.
Za starých
časů stával skoro v každé sednici plátenický stav (veřtat),
byly tan v zimě i přeslice a kolovraty. V síni na stěně bývalo
zavěšeno snovadlo, na němž se upravovala osnova do brd a paprsků. V komoře
nebo na půdě bylo motovidlo. Mnohde v koutě na hřebíku do stěny vbitém
visely housle. Byl Jimramov za stara městečko
muzikální.
Později, když
veliká obývací světnice rozdělena byla příčkou ve světnice dvě, větší a menší,
jak to dodnes jest, stává se druhá světnice světnicí parádní, v níž kromě
masívního leštěného nábytku obyčejně ze dřeva ořechového bývá vždy postel
vysoce nastlaná novými, hodně naditými peřinami s bělostnými povlaky,
ozdobenými uměle háčkovanými vložkami, jimiž tmavočervená nebo modrá podložka
na sypkách přišitá prosvítala. Celý tento sklad peřin přikryt byl opět
háčkovanou přikrývkou. Tyto ozdoby byly vlastnoručním výrobkem děvčat, která se
nejen ve škole těmto pracím učila (od r. 1882), ale i dříve před tím
k některé dovedné paní „do léru“ chodila.
V prádelníku čili „šifonéru“ složeny byly celé rázy bělostného prádla
ženského, (na tucty) ložního, ručníků, kapesníků, utěrek aj. – výbava to
domácích dcerušek většinou též doma zhotovená, kterou se ráda panímáma
pochlubila nejen sousedkám, ale i ženichově matce.
V parádní
světnici byly mnohdy předměty vskutku ceny umělecké, někdy však i bezcenné. A
nebyly ty předměty umělecké výroby cizí. Jan Karafiát ve svých „Pamětech“ píše:
„Představte si rajský strom, zlatými jablky obalený, ze dřeva uměle řezaný, 75
cm vysoký. Kolem kmene vine se zlatý had. Pod stromem stojí tři figurky
asi 28 cm vysoké, Eva levou rukou sahá po zapovězeném ovoci, pravou ruku
nataženou jako když nabízí a dává. Adam pravou rukou již nese ovoce k ústům,
levou pak k Evě vztahuje a otevírá, aby ještě dostal. A za nimi jde anděl
s korunkou na hlavě a v pravici s mečem plamenným, blýskajícím
se. V koši (koruně) stromu pak jsou zasazeny hodiny, bijící čtvrtě i celé
hodiny a ukazující, kterého jest dne v měsíci. Číselník jest
v průřezu 18 cm široký a má německý nápis František Vařák
v Jimramově; u vnitřku pak jest česky do mosazi vyryto: Roku 1807
nechal dělat Jan Karafiát z Jimramova.“
Takový
umělec – hodinář byl Frant. Vařák a
nejzajímavější při tom jest, že hodinářem nebyl – byl tkalcem.
Hodiny tyto
byly majetkem spisovatele „Broučků“ Jana Karafiáta a jsou asi dosud majetkem
jeho dědiců. (Vlastnila je Českobratrská církev evangelická, která je
půjčila Jimramovu do Síně rodáků. Bohužel byla tato
cenná památka odcizena.)
U jiných
měšťanů byly hodiny sloupkové bohatě zdobené, které obyčejně stávaly na „cinkostně“ a byly skleněným „šturcem“ chráněny. Někdy
stávaly na cinkostně sošky růz.
svatých, nejčastěji P. Marie, umělecky bezcenné též pod příslušným „šturcem“,
svícny pěkné práce mosaznické, ale i svícny ze
„stříbrného“ skla s hromničkami. Sošky mívaly na krku zavěšený „dotýkaný“
růženec nebo u nohou nějaký obrázek z pouti. Na stěnách bývaly zavěšeny
náboženské obrazy – křiklavé barvotisky. Mnohde ve světnici nebo i na schodišti
zavěšen byl velký kříž, před nímž hořela malá olejová lampička. U evangelíků
ovšem těchto ozdob nebylo.
Zámožní
měšťané a úředníci panští měli byty zařízené nábytkem nákladnějším, mnohdy
řezbami zdobeným a vykládaným, uměle pracovanými sekretáři, důkladně
pracovanými skříněmi a postelemi za stara s nebesy, židlemi vycpávanými i
divany. Stěny malovaných „pokojů“ zdobeny obrazy někdy skutečně umělecké ceny,
jindy místním samoukem malovanými „landšafty“, i
portréty členů rodiny, později reprodukcemi, nejčastěji mědirytinami nebo
ocelorytinami. I vzácné sloupkové hodiny se sloupky alabastrovými často
v těch pokojích bývaly i hodiny hrací (mám jedny takové hodiny, které však
nejsou dat příliš starého neboť hrají dvě árie z Verdiovy opery „Rigoleto“ a sice
dosud velmi pěkně). Byly zde i koberce a záclony.
Důležitým
kusem nábytku těchto pokojů byl skleník, v němž bývalo často krásně
broušené české sklo i karlovarský porcelán a mnoho různých bibelotů cenných i
méně cenných. Tam také uloženo bylo rodinné stříbro. Drahé potahy fotelů a
kanape byly chráněny plátěnými povlaky, které při očekávání návštěvy honem se
sundávaly. Ovšem tak zařízeny byly pokoje „parádní“ čili „salony“. V těch
se nebydlelo. V obytných pokojích užívalo se nábytku staršího, který
sloužil již druhé nebo třetí generaci.
V těchto
rodinách nalézalo se dosti často „fortepiano“, neboť patřilo tenkráte ku vzdělání, aby slečna „z rodiny“ kromě němčiny znala hrát
na „forte“ případně i zpívat – ovšem 6e německy. Piána tato byla velmi dlouhá.
V bytech lovců nacházely se na stěnách lovecké trofeje. Ovšem bylo všude
plno různých deček a jiných ručních prací někdy velmi dovedných výšivek
zhotovených jemnými ručkami spanilé
domácí slečny.