Paměti spisovatele Broučků

O rodině Břenkově

Jak synáček rostl, právě tak se rozšiřoval jeho obzor. Rád on chodil na besedu, tam, kam ho rodičové pustili. Nejpůvabnější mu byli řemeslníci. U obecní kovárny on se nejraději díval z venku ode dveří na bušícího mistra a učně jako na nějaké kyklopy z pohádek, boje se vkročit, protože jiskry silno lítaly. Méně nebezpečné to bylo u ševce a u krejčího. Krejčí Lukás měl mnoho dětí, a mnoho se u nich četlo. Tam jsem já slyšel mnohou pohádku. Když pak jsem si po mnohých, mnohých letech v Edinburce koupil za sixpence (30 kr.) anglické zpracování arabských pohádek "Tisíc a jedna noc", tu jsem ku svému podivení shledal, že jsem tu pohádku o loupežnících už slýchal na besedě u Lukásů.

A kde jsem já "jmenovitě" slyšel ponejprv o válce Trojanské ? Byl jsem ponejprv v Domanínku za sestrou Kornelií. Nedaleko pod polou byla stará "barevna!, a před barevnou na trávníku sedával starý neduživý člověk, který pořád četl ve starých kronikách. Bylť pak on plný Trojanské války, a vyprávěl o ní, komu jen mohl. V té válce vám byli takoví rekové, že když se v bitvě některý z nich na zem skácel, země pod ním krásně zaduněla. To se mi právě při celé Trojanské válce nejvíc líbilo.

Nejoblíbenější má beseda byla, myslím, u Břenků. Byli to stolaři, z nejvážnějších lidí v Imramově, a mívali vždy s našimi velice přátelské styky. Zůstávali šikmo naproti i od našich i od bábinky. Stolařství pak má pro malého hocha mnoho půvabů. Zajímať to i dospělého, jak almara neb stůl truhlářovi pod rukama roste. Mladší pak jejich syn František, pozdější učitel Vanovický, o několik roků starší než já, byl už tehdáž výtečný malíř, který, když jsme někde něco vyvedli, rád to potom v barvách znázornil. My pak jsme na jejich zahradě často něco vyváděli. Přes všecky ty zahrady pod hřbitovem šla na příč malá příkopa, která obyčejně jsouc téměř suchá, po velkých deštích bývala plná vody. To pak byla pro nás ta pravá doba. Vzali jsme vanu anebo necky, vstoupili jsme do nich, a odstrkujíce se rahýnkem, plavili jsme se tak příkopou i do Ameriky. Nebezpečí bylo malé, vyražení pak veliké. Ani nedovedu tak hned říci, kolikrát jsem ve svém životě jel po moři, bylo to často, ale to mohu určitě říci, že jsme se v tom přeširokém moři ani jednou tak nezmáchal jako v Břenkově příkopce.

Vypsáno z Pamětí spisovatele Broučků I, Doba jimramovská, Praha 1919, kapitola III/2

Odkaz: František Břenek