Kronika Jimramova
Josefa
Pavelky
Soukromý i veřejný život našich předků
Jaro
První
poslové jara, skřivánci a sněženky se již
dříve objevili na polích a lukách. Již se žlutají na lukách i petrklíče, na
jívách, lískách, olších jehnědy i v houšti u háje nachový květ lýkovce.
Ale i na ulicích a náměstí Jimramovském objevují se
první poslové jara – knoflíky. Hra v knoflíky jest u jimramovských
kluků hrou nejoblíbenější. Knoflíky mají i svůj „kurs“. Jedno
dvojče platí dvě jednušťata. Každý kluk
má knoflíky uložené v malém pytlíčku. Nepřeje-li mu štěstí, nebo utká-li
se s hráčem řemeslným, vyprázdní nejen pytlíček, ale obětuje v naději
na výhru knoflíky od kalhot, nevzpomenuv na to, že mu
doma tento čin ve zlé vyložen bude. V tu dobu uvidíme v Jimramově
často kluky, kteří pohrdajíce počtem šesti knoflíků k držení kalhot obvykle
potřebných omezili počet jejich na dva, jeden vpředu a druhý vzadu., čímž druhá
šle stala se zbytečnou. To jsou oběti hráčské vášně. Proto také byla hra
v knoflíky přísnými pedagogy stíhána a čas od času provedena přísná
prohlídka žactva, při které mnohý knoflíky naditý pytlíček zkonfiskován byl,
což mělo za následek, že kluci do školy knoflíků nenosili.
Pohlaví něžné
holdovalo na jaře hře s kaménky, kterou některá děvčata ovládala
s dovedností podivuhodnou, vymýšlejíce stále nové obtížnější kombinace ve
sbírání a chytání kaménků. Tato hra hrávala se nejvíce na schodkách sochy
sv. Jana Nepomuckého. Kromě knoflíků hrávali hoši často hry míčem.
Míče si dělali sami buď z kravských chlupů anebo stačilo také klubko
osnovy. Míče gumové byly vzácností a neosvědčovaly se neboť se snadno „palejstrou“ prorazily. Míče byly asi velikosti jablka.
Hrály se hry: Koza, klepaná, na tři cíle, na rady, brantribus.
Při hře míčem
užívalo se zde jednoho zkomoleného latinského slova, které kluci asi od
studentů pochytili: Místo „hoď mi míč!“ volalo se „pilámo“
(míč jmenuje se latinsky pila – 4. pád pilam. Kluci v Litomyšli volali správně latinsky „pilam!“.
Dvě jarní hry,
jinde obvyklé, v Jimramově nikdo neznal. Bylo to „tyčkrle“
a „káča“. V pozdějších dobách vytlačily kuličky hru v knoflíky i
v kaménky a kopaná hry míčové.
April! – bláznivý měsíc začínal i u nás tím, že každý se snažil
nic netišícího známého „vyvésti aprilem“.
Kromě běžného posílání pro „komáří sádlo“ a „oxtradium“
vyskytly se mnohdy vtipy velmi podařené. Tak ku př.
v noci ze dne 31. 3. na 1. 4. r. 1945 vzbudila noční hlídka dva
občany ohlašujíc jim senzační zprávu, že válka s Německem je
skončena. Jeden z občanů těch „věc tu předvídal“ a druhý popadl hasičskou
trumpetu a chtěl radostnou tu zprávu všemu obyvatelstvu vytrubováním zvěstovati.
Počasí dubnové
nezadá si nikdy s bláznivou pověstí měsíce. Krásné slunné počasí střídá se
s deštěm a chumelenicí třeba několikrát za den.
Nejslavnějším
dnem měsíce dubna byl u nás jeho poslední den, zvláště večer toho dne, jako
předvečer prvního máje. Večer posledního dubna „pálily se čarodějnice“. Na
kopcích Jimramov obklopujících vzplály večer ohně a
kolem nich rejdili jako skřítci malé postavičky jimramovských
kluků hořícími košťaty mávající a do výše je vyhazujíce. Na tento groteskní rej
byla vždy pěkná podívaná z ulic a náměstí městečka, kterými za starších
dob procházela místní hudba, vyhrávající veselé pochody. Obyvatelstvo městečka
vycházelo ze svých příbytků a procházelo se náměstím. Pozdě v noci ohně
vyhasly, rej hořících košťat ustal a občané ukládali se k spánku,
z něhož byli však brzy ráno probuzeni veselou hudbou, která vítala 1.
máj. Platilo tedy i v Jimramově „opravené‘ dvojverší z Máchova
„Máje“:
Byl první máj,
byl lásky čas, a muzikanti hráli zas!
Hudba
pochodovala městečkem a před domy význačných osobností zahrála zastaveníčko
(štandrle). Stavěti máje v měsíci máji
nebylo u nás nikdy zvykem.
V měsíci
máji změnila se kouzelným dechem jara celá
tvářnost Jimramova. Řeka, do nedávna rozvodněná, plynula opět tiše pod šumící
Horou, z jejíž temné zeleně bělaly se břízky zvedající svoje novým listím
zdobené korunky k jasnému slunci. V zahradách rozkvetly aurikule,
narcisy a sedmikrásky (čačenky). Nad zoranými poli
Hané vesele si zpívají skřivánci, z Hory hvízdá kos a na zahradách ozývá
se špačíček pán. Vlaštovky a jiřičky vrátily se z daleké své pouti. Lidé
pracují nejen na polích, ale i v zahrádkách, neboť jimramovští mají rádi
svoje zahrádky a starají se o ně, aby byly pěkné. V radostném ruchu a
chvatu jara zapomíná se rychle na nedávno minulé ponuré dny zimy a podjaří
zvláště, když v máji sluníčko pěkně hřeje, což nebývá u nás vždy, neboť se
u nás říká, že máme 8 měsíců zimu a 4 měsíce chladno. To není ovšem úplná
pravda, poněvadž dovede sluníčko i v Jimramově někdy v červenci
pořádně zatopit (1948 až + 42°C). Ale pravda je, že se u nás v máji ještě
teplem nerozpustil. Teplé jarní počasí míváme obyčejně v červnu. Po
zeleném trávníku kolem řeky batolí se husy s houfy žlutých housátek a
mnohá kvočna, která místo kuřat vyseděla káčata
zoufale pobíhá po břehu řeky bojíc se o svoje
nezvedené děti, které do řeky utekly.
V zahradách
kvetou pivoňky – blíží se svátek Božího Těla. Slavný církevní průvod,
v němž za hudbou kráčí dlouhá řada družiček začínající nejmenšími
z opatrovny Christianea a končící krásně
urostlými dívkami dospělými sype květiny na cestu knězi nesoucímu nejsv. svátost oltářní. Katoličtí občané jimramovští
zúčastňují se tohoto průvodu vždy v počtu skutečně imposantním. Do nedávna
chodili v průvodu i zástupci obecního úřadu, školní mládež
s učitelstvem a místní sbor dobrovolných hasičů, Orel a jiné katolické
spolky, což v poslední době ustalo. Přes to však účast na slavnosti té
není o nic menší, ano, možno říci, že v poslední době vzrostla. Průvod
kráčí městečkem ku čtyřem oltářům postaveným u určitých domů, což jest jakýmsi
privilegiem domů těch, které své oltáře samy zdobí. Každý oltář stojí mezi
dvěma řadami břízek. Jest u nás nepěkný zvyk, že někteří lidé, zvláště
venkované, vracejíce se po skončené slavnosti domů, břízky ty lámou a jejich
větve domů si berou. Dávají prý je do polí, aby nepotlouklo. V den Božího
Těla, zdržují se i místní evangelíci prací, které by mohly ráz této slavnosti rušiti. Jen jednou jeden „pokrokový“ evangelík vozil o
Božím Těle na pole – hnůj.
Odpoledne po
požehnání odvedla za starších dob hudba družičky a mládež vůbec k Sólu,
kde jim k tanci hrála. O tom psal jsem již dříve.
Na konci
měsíce máje nebo na počátku června připadají svátky svatodušní. O těchto
svátcích, zvaných též letnice, byl zde zvyk zdobiti
veřeje (panty – závěsy) oken lípovými ratolestmi. Zvyk ten v poslední době
úplně vymizel.
Na Svatou
Trojici jest v evangelickém chrámu
Páně slavná konfirmace mládeže evangelické. Před konfirmací vykonají konfirmanti zkoušku z náboženství, ku
které se od velikonoc ve zvláštních hodinách pilně připravovali. Konfirmací
jsou přijati jako řádní členové do církve.