Kronika Jimramova
Josefa
Pavelky
Soukromý i veřejný život našich předků
Ostatky, velikonoce
Ostatky - konec
masopustu.
V Jimramově
nebylo za mé paměti žádných lidových zvyků jinde obvyklých. Objevily se snad
ojediněle maškary, ale ty nebyly součástí lidového zvyku. O ostatcích byla
obyčejně některá ze spolkových tanečních zábav. V domácnostech slavily se
dobrým jídlem s nevyhnutelnými koblihy, smaženými na sádle nebo na
čerstvém lněném oleji. Proto předcházela ostatky zabíjačka, která
byla jakousi rodinnou slavností, při které asistovali všichni členové rodiny
mistru krvavého řemesla řeznického, který s dovedností přímo virtuosní
rozsekával všecky pro lahodnou náplň jiternic
potřebné části ovaru dvěma ostrými sekáčky – nebylo tehdy ještě strojků na
mletí masa. Mezi tím pojídali domácí i pozvaní hosté ovar, čili krenflaiš. Mistr zatím se zručností podivuhodnou vyrobil
celou hromadu jitrnic a jelit, které za dozoru některého člena rodiny
v kotli uvařeny jsouce srovnány byly v řadách na prkně v komoře,
aby vychladly. V kotli vařila se také tlačenka – presbuřt. Polévka
v kotli měla nejen všechny dobré chuti, ale i sílu, inu „byla jako volej“
a jakpak by ne? Vždyť se v ní vařil ovar, jitrnice, jelítka, z nichž
některé prasklo a do polévky vyteklo. Polévky bylo hodně a hospodyně posílala
ji svým známým s „výslužkou“, tj. s několika jiterničkami
a jelítky a kouskem ovaru na ochutnání. Také chudinu, která si pro polévku
přišla, podělila hospodyně polévkou někdy patřičně zředěnou. K obědu
pak upekla notný kus vepřové pečeně. Odpoledne stáhl mistr sádlo ze zabitého
vepře a oddělil je od kůže. Maso pak rozřezal na „šrůtky“. Část masa
spotřebovala se čerstvá, ostatní se nasolilo, do škopku uložilo a polilo vodou,
v níž rozpuštěna byla sůl a přidán rozetřený česnek. Zároveň s masem
naložena byla slanina (špek). Uležené maso i slanina udily se doma
v komíně. Syrové sádlo se rozkrájelo a škvařilo, aby byla zásoba
„mastného“ na celý rok. Z kůžek se udělal „sulc“, škvarků bylo množství a
jedly se delší dobu s brambory nebo s chlebem. A když se čerstvé
uzené maso vyndalo z komína byla
z toho radost nemalá, zvláště u dětí. Vůbec byla domácí zabíjačka zdrojem
blahobytu celé rodiny na delší dobu, a proto se všichni na zabíjačku
těšili obsluhujíce nic netušícího paška, aby co
nejvíce tloustl. Dnes (1948) čteme tento popis jako pohádku, při níž se nám
sbíhají sliny v ústech a přece ještě před 10ti léty mohl si uskutečnění
její každý dovolit, byt tenkrát 1 kg vepř. masa
v drobném prodeji za 14 – 15 Kč. Dnes stojí 1 kg téhož masa „na černo“ 220
Kčs. Inu pokrok je všude – i v cenách.
Po
ostatcích nastává u nás jak v přírodě tak i
v denním životě nejsmutnější doba tj. půst. Zima povoluje – teplo ještě
není – jaro je jen v kalendáři. Rozbředlý sníh – déšť – a bláto – opětně
sníh a mrazy střídají se po celý měsíc březen. Ani Matějova pila a Josefova
širočina někdy nepomohou, ačkoliv druhý z jmenovaných
světců jest patronem mnoha jimramovských Josefů a
Pepinek. Proto jest svátek sv. Josefa u nás polovičním zasvěceným
svátkem.
Teprve
počátkem dubna vyjíždí se do polí, ale obyčejně až po velikonocích.
Na neděli
smrtnou chodívaly děti obyčejně z některé okolní vesnice v Jimramově
dům od domu se „Smrtholkou“ tj. s ozdobeným malým smrčkem, na němž
uvázaná byla hadrová panna. Zpívaly píseň: Smrtko, smrtko, milá. Byl to snad
zbytek z dřívějšího lidového zvyku pohřbívání smrti – zimy. V tomto
případě jednalo se asi více o obdarování chudých dětí, než o nějaký lidový
zvyk.
Pašijový
týden počínající nedělí květnou neliší se
nijak svými zvyky od zvyků všeobecně známých, souvisejících s obřady
církevními. Svěcení kočiček, klapačky a hrkačky, pálení Jidáše děje se zde
právě tak jako všude jinde. V tomto týdnu pekou
pekaři „jidáše“ tj. pečivo tvarem podobné svazku
provazu.
Na velký
pátek oslavují evangelíci památku
ustanovení Večeře Páně způsobem velmi slavným naprosto se lišícím od ponurých
velkopátečních obřadů katolických. Na bílou sobotu k večeru oslavují
katolíci Vzkříšení Páně radostně a vesele za zvuku hudby, zpěvu a druhdy
za střelby z hmoždířů. V průvodu nosí řemeslníci dosud staré cechovní
postavníky pocházející snad z roku 1652. Boží hod velikonoční oslavuje
se hlavně v kostelích obého vyznání.
V katolickém kostele se žehnají po velkých službách Božích pokrmy zvláště
mazance (bochníčky z bílé pšeničné mouky), barevná vejce a víno.
Z dřívějších dob žehnali se i upečení velikonoční beránci.
V pondělí
velikonoční chodí malí i dospělí chlapci za děvčaty „na šmerkust“
se žilami pletenými uměle z prutů červené vrby košíkářské po jimramovsku „linda“ nazvané. Děvčata pak dával chlapcům
vajíčka, barvená odvarem z cibule (slupky) na žluto až hnědo a později
různými anilinovými barvami. Kraslice byly u nás neznámou věcí. Ve mlýně
pavlovickém viděl jsem za svého dětství barevná vajíčka, na nichž byly
soustruhem vysoustruhovány bílé pásky příční. Jinde jsem nic podobného nikdy
neviděl.
Bylo-li o šmerkustě pěkně chodily odpoledne celé rodiny, zvláště
rolnické do polí „na mazanec“. Nesly ssebou malé
dřevěné křížky, zhotovené ze dřev na bílou sobotu při pálení Jidáše
ožehnutých, svěcené kočičky od neděle květné a v košíku mazanec, vajíčka i
jiná jídla a nějaký nápoj (kořalku). Křížky společně s kočičkami zapíchly
do půdy jednotlivých tratí polních „aby nepotlouklo“ a potom usednuvše na mezi
hodovaly. Svěcené kočičky dávaly se také ve světnici za krucifix i obrázky
svatých, aby byl dům chráněn před požárem.
Po
velikonocích nastaly první jarní práce polní – orání a setí.