Kronika Jimramova
Josefa
Pavelky
Soukromý i veřejný život našich předků
Zimní
radovánky
Zima přinesla ssebou i jiné radosti, hlavně mládeži školní. Bylo to sáňkování
a klouzačka. Lyže byly tenkrát u nás neznámé (skoro do r. 1900). Sáňkovalo
se na sáňkách, které si ze dvou prkének chlapci sami zhotovili. Samotížky,
zhotovené kolářem byly velkým přepychem. Rohaček
nikdo neznal. Na klouzačce jezdilo se jen v botech
nebo dřevákách, což přidávalo mnoho práce ševcům a zlosti tatínkům, což mělo za
následek, že někteří šetrní rodiče svým potomkům po příchodu ze školy botky
odebrali a zavřeli. Jeden z mých spolužáků, který bydlil u řeky, postižen
jsa tímto opatřením vyběhl vždy na chvíli z chalupy a klouzal se bos a byl
přitom zdráv jako ryba.
Brzo však lze
i u nás spatřiti zárodky umění bruslařského.
Vynalézaví kluci hotovili si sami z dřevěné podešve a půlky železného
oblouku ze starého struhadla tak zvané „šlajfajzny“,
které byly jakýmsi prahistorickým předkem nynějších hokeyek s tím rozdílem, že těchto se užívá v páru,
kdežto šlajfajzňu měl každý kluk jen jednu. Měl ji
umně přivázanou špagátem na jedné noze (řemen byl přepychem) a druhou nohou se
odrážel. Dostal jsem darem od strýčka pár železných bruslí (šroubovek),
ale klukovskou porotou nebyla potřeba dvou bruslí
uznána a proto jsem jezdil také jenom na jedné, druhou jsem půjčil kamarádovi.
Na sáňkách
jezdilo se po silnici se všech okolních kopců. Za
večerů sáňkovala i mládež dospělá.
Klouzačky pro
„pěší“ byly všude. Nejdelší byly v silničních příkopech od katolické školy
až po školu evangelickou, které byly jízdní dráhou školní mládeže oběma směry
k domovu směřující.
I na
klouzačkách byli „odborníci“, kteří dovedli podkůvkou své boty vyrýti na hladké klouzačce čáru až 2 cm širokou
k nemalé zlosti ostatních milovníků pěkně uhlazené plochy klouzačky.
V touze tento výkon co nejvíce stupňovati vráželi
si někteří ostrý hřebík do podpatku zapomínajíce, že zanechají pak viditelné
stopy na podlaze doma, což jim určitou nepříjemnost v rodině
způsobilo.
Nastal-li
odměk (obleva), stavěli se sněhuláci a pořádaly se bohatýrské mejdany se
sněhovými koulemi, čemuž se v Jimramově říkalo „hrudování“. Za
škaredého počasí, v němž nikdo „ani psa ven nevyhnal“ slezly se děti
někde v teple a poslouchaly strašidelné a loupežnické historie, které jim
některý šibal vykládal maje při tom velkou legraci z jejich vyjevených
očí.
Z toho
všeho jest viděti, jak málo stačilo v tehdejší
době mládeži k zábavě a radosti ze života a jak malé bylo porozumění
p.t.
rodičů pro sportovní rekordy a pro sport vůbec. Přesto byla jimramovská
mládež zdravá a statná a měla se čile k životu.