Kronika Jimramova
Josefa
Pavelky
Soukromý i veřejný život našich předků
Po posvícení
Brzy po
posvícení nastaly chmurné podzimní dny, mlhavé a deštivé. Dokončovala se
sklizeň bramborů, řepy a zelí.
Přišla slavnost
dušiček s originálním lampionovým průvodem Katol.
polit. jednoty na hřbitov a do hraběcí hrobky. Při
této slavnosti nepanovala tenkráte tak nákladná a krásná nádhera při výzdobě
hrobů jako dnes. Lidé zdobili hroby svých milých zemřelých mechem a chvojím.
Věnce a kytice ze smrčí, vřesu a posledních květů a plodů podzimu robili doma
sami. Mnohdy věnce zpestřili nevkusnými růžemi z barevných papírů. Hroby
osvětlovali svíčkami, buď přímo na hrobech postavenými, nebo u bohatších v náhrobních
svítilnách. R. 1948 poprvé za mého života nebyly svíčky k dostání. Svítilo
se jakýmisi kahanci naplněnými hořlavou látkou, která velmi pěkně čmoudila.
Brzo po
dušičkách, kolem sv. Martina, přišel obyčejně první sníh, plískanice, zima.
V tu dobu byly již polní práce skončeny, až snad na poslední oračky.
V stodolách se mlátilo obilí a v kuchyni krouželo
a nakládalo se zelí.
Tuto část roku
bývala v Jimramově nejsmutnější. Venku plískanice, sníh a tma jako
v pytli přesto, že otcové města koupili v roce 1877 osm pouličních
lamp petrolejových. Lampy totiž velmi často nesvítily. Nekonečně
dlouhé večery krátili si i mladší besedami.
Aby se mnoho neprosvítilo držívala se před večeří černá hodinka,
tj. sedělo se potmě. Jen zákmit ohně ze sporáku dodával sporé světlo. Úřednické
paničky chodívaly v té době na „visity“.
Ani při
besedách se nezahálelo. Za doby starší se předlo nebo dralo peří. Později
přástky přestaly. Tyto besedy byly oblíbeny nejen u sousedů a sousedek, ale i u
dospělé mládeže. Scházela se děvčata na přástky, nebo na dračky u některé
z nich a za nimi přišli mládenci. Že o těchto besedách nebyla
nouze o zábavu jest jisto a že vyprovázení
z besed nebylo ani pannám ani mládencům nepříjemné mi snad každý, kdo se
v podobné situaci octnul, uvěří.
Páni sousedé
chodili na podzim na hony ovšem jako hosté, později nájemci. Za dob
nejstarších 1590 byla to jedna ze dvou robot, které pan Pavel Katharin z Katharů nezrušil.
Byliť jimramovští povinni až do roku 1778 posílati honce na panské hony. Tento závazek samočinně
pominul a sousedé chodili na hony dále, jako hosté. Formálně zrušen byl hr.
Antonínem Belcredim r. 1778.
Byla tenkrát
v okolí Jimramova hojnost zvěře, jak koroptví a zajíců, tak i srní.
V lese kolem Prosičky byla zřízena panská obora,
v níž chována vysoká zvěř – daňci. Obora byla
zrušena, ale zvěře bylo stále dost až do poslední doby. Zvěřina byla laciná –
zajíc za 80 kr – srnec za pětku – 5 zl r. č.
Dne 5.
prosince navštěvoval domácnosti, kde byli děti „svatý Mikuláš“
s andělem a chlupatým čertem tak, jak i jinde je zvykem. V tu dobu
pekli pekaři z rohlíkového těsta Mikuláše a čerty s očima a knoflíky
ze sušených borůvek, kus za 2 kr.
V brzy
následujícím adventě chodilo se s oblibou na
roráty. Před vánoci prováděli chlapci školní zvyk, který snad nikde není:
Několik chlapců ustrojilo se za „pastýře“ - pomocí tatínkova
kabátu a klobouku. Každý z nich měl dlouhou „pastýřskou“ hůl. Jeden
chlapec byl oblečen za anděla, v tatínkově košili s diadémem ze
zlatého papíru na hlavě. Tento anděl měl v bedničce zavěšené kolem krku na
provázku malý papírový betlém ověšený lampičkou. Pastýři přišedše do domu
vyhledali si příhodné místo a ulehnuvše na podlahu „usnuli“. Brzy však probudil
zpěv anděla, který jim zvěstoval, že se narodil v Betlémě dlouho očekávaný
Vykupitel lidstva. Pastýři, uslyševše tuto zprávu, vydali se ihned na cestu do
Betléma za zpěvu písně „ Co to znamená medle
nového“ při níž chodili v kruhu dokola. Scénu zakončili písní „Narodil se
Kristus Pán“. Obdařeni jsouce, někdy štědře, jindy skoupě, odešli o dům dále.
Tuto předvánoční prostou hru, složenou asi některým starým kantorem, prováděli
chlapci až do Štědrého večera.