Kronika Jimramova
Josefa
Pavelky
Soukromý i veřejný život našich předků
Slavnosti, zábavy
První zábava
v roce byla u Sólu na Boží Tělo. Po požehnání
vedla hudba družičky a mládež vůbec na toto oblíbené místo. S nimi vyšel
tam celý Jimramov.
Poslední
zábavou byla „o poutě“ tj. dne 8. IX. Později (po r. 1880) pořádaly u Sólu výlety jimramovské spolky: Katolická
politická jednota, Sbor dobrovolných hasičů. Také propagační výlety spojené
s veřejným cvičením Sokola, v době, kdy u nás Sokola nebylo,
byly tam několikrát pořádány těl. jednotou Sokol
v Poličce. I velké „Národní slavnosti“ konaly se u Střelnice.
Nejpamátnější z nich byly:
1. Národní
slavnost pořádaná divadelními ochotníky dne 2. 8. 1885, jejíž výnos 250 zl byl věnován na pořízení nového jeviště, ježto staré při
požáru zámku dne 20. 6. t. r. na půdě v palírně
shořelo. O zdar této slavnosti měli velkou zásluhu tehdejší studenti.
2. Národní
slavnost na oslavu stých narozenin Otce národa Františka Palackého dne 28. 8. 1898 o níž současný kronikář napsal, že byla velkolepá. Při
této slavnosti provedla skupina krojovaných tanečníků poprvé v Jimramově
lidové moravské tance, o jichž vzkříšení se tenkrát
hlavně v Brně usilovalo. Tance cvičil student Josef. Pavelka.
Velké oblibě
se těšily „školní výlety“, které se velmi podobaly později pořádaným
„Dětským dnům“. Podnět k těmto výletům dal nově ustanovený řídící učitel
katolické školy Karel Bastl r. 1885. Podobné výlety
pořádala též škola evangelická ale na jiných místech (u Trhonic,
u Strachujova). Dělalo to již tenkrát některým
občanům jimramovským dobře, když mohli občanstvo
rozdvojovat. Účinku to však nemělo, protože evangelické děti byly obyčejně
všechny na výletě školy katolické a opačně.
Po založení
Sokola v Jimramově byla i sokolská veřejná cvičení u Střelnice. Když
však v Sokole provedena byla nešťastná čistka, namířená hlavně
proti členům katolického nábož. vyznání, vystoupili
skoro všichni katolíci ze Sokola a tento se stal državou evangelíků. To
mělo za následek založení Orla. Když pak majitel Střelnice, hrabě
Richard Belcredi propůjčil tuto Orlu, nepořádal již
Sokol svoje podniky u Střelnice, nýbrž na jiných místech, až do doby, kdy si
zřídil svoje vlastní cvičiště u sokolovny. Za doby protektorátu vzala
velkou zkázu. Dřevěný sál se zřítil v zimě r. 1940. Podobně i kůželna a střecha sklepa vzaly za své. V roce 1946
snažil se Orel přivést toto místo opět do pořádku, což se mu částečně podařilo.
R. 1948 byl Orel rozpuštěn a nyní se nestará o záchranu krásné a památné
Střelnice nikdo.
Jak jsem již
dříve podotkl, poslední zábava v roce u Sólu
bývala o poutě 8. září. V Jimramově není „ta pouť“, nýbrž „ten
pout“. Pout přinášel nejen mládeži dospělé, ale i nedospělé drobotině
vyražení a zábavu. V katol. kostele, zasvěceném
památce Narození Panny Marie bývaly neobyčejně slavné Služby Boží za asistence
četného duchovenstva, při nichž hlaholila s kůru slavná hudba, možná za
stara „mit Pauken und Trompeten“ jak v staré
školní kronice píše „Musterlehrer“ Václav Kostrošic, později za Karla Bastla
bez jmenovaných nástrojů. Po Službách Božích na faře velká traktace a
v domácnostech pouťový oběd. V celém městečku bylo pak celý den velmi
hlučno. Dodati jest dlužno, že pout slavili jak
katolíci, tak i evangelíci. Hned u kostelní uličky bývaly boudy pernikářů, u sochy sv. Jana zelináři s ovocem,
hlavně švestkami a kvašenými okurkami a za školou, uprostřed náměstí, středisko
zábavy poutní – kolotoč – dlouho v Jimramově nazývaný „rajčúra“,
teprve později houpačk. Tam jezdili páni kluci na
koních a jelenech, dokonce jeden kolotoč měl i lva a mořskou pannu
s šupinatým rybím ocasem. Jezdci trefovali se při jízdě krátkými
tyčemi do „šajby“ a zasáhl-li některý z nich
střed, ozval se ze šajby silný výstřel. Šťastná vítěz
byl vyznamenán červeným praporkem, s nímž pak hrdě na svém oři dále rajtoval
a směl se svézt následující kolo zadarmo. Jinak stála jízda na koni 2 kr, na jelenu a lvu 3 kr. Za jaký
obnos se rajtovalo na mořské panně ušlo
mé pozornosti, neměl jsem asi tenkrát o panny ještě zájmu.
Děvčata
jezdila v korbách za 1 kr. jízdného. Našly se
také amazonky, které jezdily na koni, ale to bylo zřídka, bezpochyby proto, že
koně neměly dámských sedel a tenkrát ještě nechodily slečny v kalhotech.
Večer jezdila
na kolotoči mládež dospělá, při čemž se velká legrace provozovala. Kromě toho
se tančilo buď u Sólu, nebo v některé hospodě
(obyčejně u Koruny).
Druhou a
poslední podzimní zábavou bylo posvícení (císařské). Před posvícením
postavila si chasa na Benátkách vysokou krásně zdobenou máj. U máje se o
posvícení odbývala zvláštní rázovitá slavnost - stínání beran, v níž
vystupovaly tradiční osoby: kazatel, pardon, laufr,
kat, družičky, písař, kominík a žid. Celý děj tohoto zvyku nemohu zde pro jeho
obšírnost popisovati a jest jistě v některém
národopisném díle zaznamenán. Pouze o přítomnosti figury žida se
zmíním, poněvadž má u nás svoji historii. Když r. 1715 pronajímala paní z Nieberů panskou koželužnu židu Marku Westenheimerovi,
byla v nájemní smlouvě tato podmínka: „ Po posvícení musí žid kupovati kůže ve všech vesnicích ku
panství náležejících na oslu jeda. Toto ustanovení způsobilo asi ve
vesnicích mezi poddanými mnohou švandu a vrchnost to nic nestálo. Figura žida
při zvycích posvícenských objevovala se i později, když páni židé jezdili
v kočárech zabavovat propité selské statky, a objevuje se dodnes, když
židé z našeho kraje zmizeli. Zůstala po nich jen – kořalka, bez které se
dnes (1948) neobejde ani jedna „zábava“.
Že se chasa o
posvícení mnohdy servala, nemusím ani podotýkati a
dodávám pouze to, že v Jimramově bývala oslava posvícení jakousi výsadou
chasy služebné. Pocházela tato chasa z různých okolních i vzdálenějších
vesnic, kde se takto posvícení slavilo. Ve městech nebylo to zvykem.