Kronika Jimramova
Josefa
Pavelky
Oděv
Obyvatelé
Jimramova šatili se hlavně v neděli a ve svátek po městsku. Ještě po roce
1880 byla zde firma „Bürgerlicher Schneidermeister“.
Jaký byl kroj lidový se neví.
Není ani památek, ani obrazů, ani popisu. Nosily se však asi všeobecně krátké
kalhoty, punčochy a nízké střevíce, neboť bylo zde několik punčochářů. R. 1672
měli zde punčocháři svůj cech. Též existence kožešníků dokazuje, že se nosily
nejen kožichy, ale i beranice a čepice lemované kožešinou. Oděv mužský,
zhotovený místními krejčími buď z hrubších suken místními soukeníky
vyrobených, nebo ze suken jemných z ciziny formany přivezených, nepodléhal
rychlé módě a mnohdy dědil se v rodině z otce na syna. V létě
nosili muži oděv lehčí, do práce plátěný, v neděli z lehkého sukna,
v zimě nosily se do práce koženky z kožešiny beraní nebo kozlí (srstí
dovnitř), kožešinové vesty, na cestu důkladné beranice a kožichy, v neděli
šaty z teplého sukna a kožichy jemnější.
Do
práce, hlavně v zimě, nosily se boty polovysoké s holínkami do půl
lýtek sahajícími, nenačerněnými. Boty ty byly důkladné, dobře „fištronem“ vymaštěné a měly dle toho svou váhu.
S oblibou
se v zimě nosily boty vysoké po kolena a do nich se nazouvaly valchové
vlněné punčochy nahoře zdobené barevným okrajem, který nad botami přes kolena
sahal. I tyto boty byly pečlivě vymaštěné. Za suché zimy nosily se vysoké boty
plstěné, dole koží podšité a obšité (filcáky). Páni a zámožní měšťané nosili botky jemnější.
Na
hlavách nosily se nejprve třírohé klobouky, později cylindry, čepice a
v zimě beranice buď ohrnovací, nebo s klapkami na uši.
Vůbec,
potrpěli si naši předkové na teplo, zvláště od noh, neboť se říkalo: „Hauptsoch dyž sou nohy
v teple!“
Panímámy
měly šaty sváteční buď z vlněných látek jemných, nebo hedvábné bohatě
kanýry zdobené a velmi obšírné – ovšem dlouhé sukně. Na hlavách nosily zlaté
nebo stříbrné čepce (zhotovené z krajek zlatými nebo stříbrnými nitkami
protkaných). Přes šaty na ramenou nosily krásně květované loktuše buď vlněné
s hedvábnými třásněmi (francly), nebo celé
hedvábné, v zimě teplé vlňáky. Na rukou síťované rukavičky bez prstů,
v zimě teplé rukavice s beránkem, objemné rukávníky (štucle) a
kožíšky. Botky v létě „brynelové“, v zimě soukenné, mnohdy
s beránkem, někdy i bačkorky.
Slečny a
mladé paní z rodin úřednických šatily se dle panující módy, v čemž je
mládež měšťanská napodobila.
Ve
všední dny do práce odívali se co nejjednodušeji, muži v šaty zhotovené
z domácího plátny, ženy v kanafasky. Kanafas, který dovedli zdejší
tkalci velmi uměle tkanými ozdobami zpestřiti, byl
asi hlavní tkaninou, z které se zdejší lidový kroj ženský zhotovoval, a
ozdoby tkalcem tkané byly asi hlavní ozdobou tohoto kroje. V poslední době
bylo učiněno několik pokusů o vzkříšení horáckého kroje lidového, hledaly se
výšivky, ovšem bezvýsledně. Byl také rekonstruován uměle jakýsi kroj (ženský),
sice velmi vkusný, ale bohužel nehistorický.
Při
práci na dvoře nebo ve chlévě obouvaly si ženy dřeváky, doma nosily pantofle,
v zimě bačkory. Za deštivého počasí nosili sousedé jdouce do kostela neb
do rady deštníky velikosti malého kolotoče, za počasí pěkného „španělky“ se slonovými nebo stříbrnými knoflíky.
Prádlo
šilo se z domácího plátna, pro obyčejnou potřebu hrubší, pro lepší jemné.
Jest ku podivu, jak jemné lněné plátno dovedli tehdy tkalci z příze našimi
prababičkami napředené zhotoviti. Mám po svém dědovi,
který zemřel r. 1866 ve věku 80ti let kapesník, který
co do jemnosti si nezadá s nynějším batistem.
Mužské
košile neměly v předu
knoflíků jako nyní, byly v celku, jen vzadu za krkem měly malý rozparek,
který se zavazoval tkaničkami. Límec byl přišit. Kolem límce uvazoval se černý
nebo bílý šátek s umělou kličkou vpředu přes nějž
vyčnívaly špice límce, někdy dosti dlouhé, zvané „fatrmordy“.
Spodky na tkanici v pasu byly i dole u kotníků nohou tkanicemi
uvazovány. Byly plátěné, později barchetové. Mnozí řemeslníci, kteří
pracovali doma, chodili doma ve spodkách v předu zakrytých modrou plátěnou zástěrou.
Ženy
nosily do práce košile, jejichž vršek (stánek) byl z jemnějšího plátna
s rukávky, kolem krku s tkanicí na zdrhování, spodek (podolek)
z plátna hrubšího. Přes košile nosily ženy šněrovačku (kordulku)
z kanafasu. Spodničky i vrchní sukně kanafasové.
Pod šaty
nedělní oblékaly panímámy několik spodních sukní, poněvadž v tehdejší době
byly v módě dlouhé, zvonovité, velmi obšírné sukně. Aby se docílilo u
sukně žádaného tvaru, nosila se pod sukní zvláštní pérová konstrukce, zvaná „krinolina“. Později nosily se sukně užší, vzadu tunikou
zdobené, pod nimiž se vzadu nosily zvláštní podušky tzv. „honzíky“.
Jsem příliš neodborníkem, abych dovedl vypsat všechny rozmary ženské mody a zájemce najde je jistě v některém díle odborném.
Punčochy
pletly si ženy samy velmi dovedně a ozdobně. Ve výbavě každé nevěsty bylo jich
mnoho tuctů párů. Tehdejší dívky znaly různé ženské ruční práce, patřilo to ke
vzdělání každé hospodyně. Dokud nebylo učitelek žens.
ruč. prací (v Jimr. do r.
1883) učily se dospívající dívky těmto pracím u některé dovedné paní. Chodily
„do lézu“.
Prádlo
ložní: Vše z plátna domácího. Poslamky hrubší, sypky jednobarevné
z plátna velmi hustého, cíchy barevné červeně a bíle, nebo modře a bíle
pruhované, u bílé. Peřím se nešetřilo a peřiny byly důkladné, jak co do
velikosti, tak i co do náplně. Postele byly široké a za starších dob
s nebesy a záclonami. Měliť naši předkové
pověrečnou hrůzu před pavouky pokládajíce je za jedovaté.
Ručníky
byly hrubé, domácí.
Kapesníky
domácí barevné i bílé (Šnuptychle). Celkem těšily se kapesníky malé oblibě,
zvláště u mládeže a lidu obecného. Nevyhnutelnou výzbrojí byly však pro
šňupáky. Jejich kapesníky byly obvykle modré, zvíci trávnice, a byly asi
zvědavé, poněvadž obyčejně vykukovaly ze zadní kapsy ctihodného šosáku svého
pána a velitele.
Punčochy
ženské na zimu vlněné, barevné, na léto bílé, někdy velmi ozdobně pletené.
Mužské punčochy na zimu vlněné, buď doma pletené, nebo od punčocháře
valchované, o nichž již dříve zmínka byla. Jinak nosily se „onuce“ tj.
čtvercové kus plátna neb jiné teplejší látky, do níž se chodidla balila. Ve všední
dny v létě obouvaly se boty na boso, chodilo se na boso i
v pantoflích. Děti chodily v létě bosy.
Rukavice
do práce šily ženy doma samy ze starých kusů suken. Byly to tzv. „palčáky“ čili
„písničky“. Nebyly sice elegantní, ale za to teplé. Nosily se zavěšené na šňůře
kolem krku. Lepší rukavice pletly se z vlny, anebo se koupily kožené
s beránkem od „ančmochra“ o jarmarce
(Handschuhmacher). Páni i měšťanští šviháci kupovali si jelenice.
Panímámy,
paničky, slečinky i panny nosily v létě rukavičky síťkované (necované) dlouhé až nad lokty, nebo kratší, oboje bez
prstů, v zimě vlněné a mimo ně rukávníky. Rukávníky nosily nejen ženy, ale
i muži, zvláště myslivci. Mužské rukávníky byly obyčejně z kožešiny liščí,
ženské z tchoří, kuní i beránčí.