Kronika Jimramova
Josefa
Pavelky
Zpracování vlny, lnu a bavlny
Odedávna byl len v Jimramově a okolí nejdůležitější plodinou polního hospodářství.
Zralý len byl vytrhán, domů odvezen, zde na drhlenech zbaven semenných
hlaviček, pak znovu odvezen na pole a tam rozložen, aby se působením rosy a
deště uležel. Uležený len odvezen z pole do tírny, tam na zvláštní peci
usušen a vytřen (trdlice, mědlice, vochle). Jemně vyčesaná vlákna lněná
spřádaly za zimních večerů doma ženy a děvčata v přízi na přeslicích nebo
kolovratech. Příze byla někdy hrubší i velmi jemná. V každé rolnické
domácnosti byl tkalcovský stav, na němž plátno tkali. V létě se plátno
bílilo na bělisku. Proto byly za jimramovskými domy směrem k řece louky,
na nichž od jara nataženy byly dlouhé pruhy domácího plátna, které se tam za
působení slunce a hojného polévání bílilo.
Později tkaní plátna prováděli tkalci jako živnost. Jsou doklady, že r.
1652 tvořili tkalci cech. Ale již dříve nalezneme ve starých
listinách jména tkalců. Tak žil zde r. 1576 Bartoš, tkadlec, r. 1595 Kašpar,
tkadlec a r. 1596 Vondra, tkadlec. Že se v Jimramově vyrábělo
dobré plátno zřejmo jest
z toho, že jimramovští formani vozili naše plátno do Vídně a Budapešti.
Viz „Paměti“ J. Karafiát: Tkadlec Kyšperský. A
měli tito formani potvrzeno právo formanské již r.
1654 (viz Rolnictví – formanství).
Podobně vyráběly se po domácku i látky vlněné z vlny ovcí, které se zde
chovaly. Staré panské ovčírny dosud zde stojí (u Solu).
I tuto výrobu později provozovali živnostníci. Tak nalézáme r. 1596 Prokopa
Soukeníka mezi obyvateli zdejšími.
Výrobky lněné i vlněné barvili a
upravovali barvíři a postřihovači. Nejstarší postřihači b létech 1870 – 1900 byli: Krištof, Frič, Kocanda, Andrlík.
Barvíři: Ženatý, Kostelecký.
Přívozem bavlny, která brzo
nahradila len i vlnu, upadávalo pěstování lnu a chov ovci v našem kraji
stále více a více. Poněvadž pak skoro každý muž u nás uměl tkáti,
využili toho velkovýrobci suken ze Svitávky, Brněnce a Brna aj. Usadili zde svoje faktory, jimž
ze svých přádelen dodávali osnovy a útky, faktoři pak dávali tento materiál ku zpracování domáckým tkalcům za bídnou mzdu. Tenkráte
již nahrazovala bavlna vlnu i len. Tkaní lněného plátna takřka úplně
přestalo a len byl prodáván vytřený do továren. Tkalci (a bylo jich mnoho)
brali si domů „dílo“ od faktorů a hotové kusy (neupravené) odváděli faktorům
zpět.
Tato domácí tkalcovina byla jaksi vedlejším zaměstnáním zimním venkovských a
místních chalupníků, kteří se v létě
zaměstnávali pracemi polními a stavebními. Toho dovedli využitkovat továrny i
faktoři, kteří stejně již mizernou cenu placenou továrníky stlačovali ještě
více různými pokutami. Poněvadž tkalců bylo mnoho a o peníze v zimě nouze,
pracovali tkalci za mzdu neuvěřitelně nízkou a důsledkem toho bylo, že faktoři
kupovali domy a stavěli fabriky (židi) a tkalci měli bídu a – souchotiny.
Kolem r. 1900 začaly se v Jimramově vyráběti
tzv. lodenové sukně, které tkalci z počátku vyráběli z osnov a
útků, o které faktory ošidili. Lodenové sukně byly kusy látek asi 2 m dlouhé a
pro svoji láci (1 K – 1,20 K – 1,60 K) šly znamenitě na odbyt. Toho se
chopili podnikaví lidé, koupili osnovy a útky z trhaných vlněných hader a začali výrobu lodenových sukní ve velkém. Sukním
dali moderní vzory a apreturu a zasílali na dobírku po 5, po 10 i po 30 kusech
hlavně trhovcům do celého Rakouska, Uher i Rumunska. Výroba sukní se tak
rozšířila, že v Jimramově bylo několik velkovýrobců. a
menší výrobci byli v každé vesnici (Jos.
Kraus, Jindř. Čuhel, Jos.
Jelínek, Jos. Mašík, Fr.
Rybář).
Největší zisk z toho měli zase
tito „výrobcové“ z nichž žádnému se špatně nevedlo a několik jich zbohatlo
tak, že jsou dnes jejich potomci továrníky. nemohu při
této příležitosti nepřipomenouti, že žádný
z těchto podnikavých lidí nebyl jimramovským
rodákem. Jimramovští pomalu odprodávali pole a domy, podnikaví cizí lidé je
kupovali a bohatli. Podívejte se po Jimramově, kde jsou ty staré jimramovské
rody, jejichž jména ve starých spisech čteme.
Po převratu r. 1918 začala výroba sukní ochabovati –
snad pro celní potíže – a dnes není po ní ani stopy. Tkalci nalezli po
roce stálé zaměstnání v tkalcovně firmy Löww-Beer na Benátkách a po druhém převratě
r. 1945 v téže továrně znárodněné. Nyní konečně dočkali se tkalci, že jsou
za svoji práci řádně placeni.