Kronika Jimramova
Josefa
Pavelky
.
Řemesla oděvní - krejčí, švadleny, kožešník, punčochář, kloboučník,
čepičář, modistka.
Krejčí, švadleny
V purkrechtní knize z r. 1597 uvedena jsou tato jména: Duchek Krejčí 1590, Jarolím
Krejčí 1609, Zachariáš Krejčí 1588, Dudek Krejčí
1603. Cech krejčovský existoval pravděpodobně r. 1652. Nový cechovní řád byl
jim vydán 1653. Šili asi mužské i ženské oděvy, poněvadž o švadlenách není
nikde zmínky. Pamatuji si, že za mého dětství (po r. 1880) nebylo v Jimramově vyučených švadlen. Obyčejné ženské šaty šily si
ženy samy a lepší šaty daly si ušit u některé, která vynikala vkusem a
dovednosti a získala snad v tom oboru zkušenosti někde ve městě. Bývaly to
obyčejně sestárlé dívky z úřednických rodin,
které neprovdavše se, takto se živily. Šití dámských šatů nebylo ani za
živnost pokládáno. Mladá děvčata „chodila do šití“ k těmto
švadlenám, což se pokládalo za nutnou přípravu ku
vdavkám.
Šaty parádní a kabáty šili krejčí, nebo je kupovaly dámy hotové o jarmarcích
nebo od cestujících.
Krejčí byli obyčejně na zkušené ve Vídni a proto
bývali velmi dovední. Dávali si rádi na firmy nápis „“Bürgerlicher
Schneidermeister“. Jedna taková německá firma
strašila v Jimramově ještě v roce 1870.
Staré krejčovské rodiny byly rodina Wolfova, Kotinských
a Lukasova. Vzorem starého poctivce byl stařeček Bervíd, který vysokého stáří (snad 90 let) se krejčovinou
živil a neuvěřitelně nízkou cenu opravy šatů prováděl tak, že jeden známý
vtipkař o něm říkal, že „počítá štychy“.
Vysokého věku (92 let) dožil se mistr Vincenc Cink, který od svého mládí skoro
celý Jimramov solidně a vkusně oblékal. Bylo zde
větší množství drobných krejčích, kteří po r. 1880 šili „komisku
„ tj. plátěné kalhoty, chlebníky pro rakouskou armádu. Za světové války šily
se zde i soukenné součásti stejnokrojů ve velkém množství tak, že šili i nekrejčí, hlavně ženy. Práci zprostředkovali faktoři. Od té
doby se toto domácké krejčovství u nás udrželo přes dobu protektorátu až dodnes
a poskytuje některým krejčím, kteří je výhradně
provozují velmi slušný výdělek. Zakázkoví krejčí jsou v poslední době
velmi poškozeni nedostatkem láte, podšívek, jakož i
dělnictva (1948).
Kožešník býval vždy v Jimramově. Již r. 1596 připomíná se zde Jiřík Kožešník,
přezdívka Koza, jehož potomci dosud zde jsou. Provozují však odedávna
řeznictví.
Za oněch dob nosily se hojně koženky (kalhoty z ovčí kožešiny s vlnou
dovnitř), jež asi hojného upotřebení nalézaly u formanů, rovněž jako kožichy choděcí a cestovní, a důkladné beranice. Páni, zvláště
myslivci nosili kožichy z lepších kožešin. Oblibě se těšily vydrovky a
liščí rukávníky myslivecké, zavěšené na zelené šňůrce kolem krku.
I dámy mladší i starší v zimě
do kožíšků se halily a v „štuclích“ ruce
si hřály. Štucle (rukávníky) starších dam vynikaly velmi ústyhodnou
velikostí.
Venkovští sedláci nosili také koženky, kožichy i beranice, takže kožešníci
mívali vždy práce dost.
Po roce 1880 býval zde jen jeden kožešník a ten šil hlavně čepice. V době
přítomné není v Jimramově žádného kožešníka.
Kožichy jsou nesmírně drahé a mohou si je koupit jen šmelináři
a mocipáni. Lid se odívá polodřevěnými hadry a i těch je nedostatek (1948).
R. 1672 byl v Jimramově cech punčochářů. Jména jejich nejsou mi
známa, ale v domku čís. ... říkalo se za mého
dětství u Punčochářů. Punčochy byly tenkrát důležitou součástí mužského oděvu.
Myslím, že zdejší punčocháři nedělali jemné, snad hedvábné punčochy pro pány,
ale vím, že vyráběli důkladné vlněné valchované punčochy, které myslivci,
hajní, formani a venkovani nosili v zimě do vysokých bot. Punčochy ty
sahaly nad kolena, takže z vys. bot vyčníval
jejich ozdobný okraj. Do nízkých šněrovaček bot, dělali ovšem punčochy lehčí.
Vyráběli též ženské punčochy vlněné, pestře pruhované. Jemné dámské punčochy
pletly si paní a dívky samy, zdobíce je mnohdy velmi pěknými vzory. Nyní je zde
jedna pletárna punčoch a jiného pleteného zboží – ovšem strojní (1948).
Po roce 1880 byl v Jimramově kloboučník, který
klobouky skutečně vyráběl. Kromě klobouků dělal též bačkory, v nichž
mládež ve sněhu vesele rejdilazanechávajíc za
sebou stopy, za něž by se nemusil stydět ani slušně urostlý slon. Pro zvýšení
trvanlivosti byly bačkory obšity koží a opatřeny
důkladnou podrážkou tak, že jejich rozměr se tímto opatřením podstatně zvětšil.
Slušnými rozměry vyznačovaly se také plstěné boty vysoké jménem „filcáky“, které důkladně obšity a podraženy jsouce byly pravým
dobrodiním pro ty, kteří za svým povoláním nuceni byli v zimě venku se zdržovati. Vůbec všecky tyto výrobky vynikaly velikostí a
trvanlivostí, jakož i důkladností. I panímámy, slečinky a zvláště
bábinky doma v bačkorkách rády šupajdily, což
neznamená, že je nenosily v zimě i na „roráte“.
Později byli zde kožešníci dva, kteří však s klobouky a čepicemi pouze
obchodovali objednávajíce je z továren. Ti také mívali na skladě bačkory
valašské. Nyní (1948) jest zde pouze jeden kloboučnický obchod.