Kronika Jimramova
Josefa
Pavelky
Sociální péče
Pro staré, chudé, jimramovské ženy založila paní Johana Trčková z Lípy
svojí poslední vůlí datovanou dne 16. září 1596, úředně prohlášenou
magistrátem města Olomouce 20. dubna 1607 – obnosem 700 zl
fond chudobince pro 4 osoby.
Paní Griselda
Čejkovna z Olbramovic,
druhá manželka Pavla Katharina z Katharů koupila pro chudobinec domek – nyní čís. 36 r.
1597. R. 1691 odkázali občané Martin Koza a Jan Preizl
15 mír polí špitálu ku používání za poplatek 1 zl ročně dědicům.
Obnos nadace paní Trčkové
olomoucký magistrát nesplatil hotově a měl z něho platit 30 zl ročně úroků. Úroky však také neplatil od r. 1641 až do
r. 1652, kdy byl soudně donucen nejen úroky, ale i jistinu hotově zaplatiti. Tím dostalo se chudobinci na tehdejší dobu dosti
velké sumy peněz, že mohl nejen obci, ale i vrchnosti (hr.
z Kolovrat) půjčovati. Zbytek opatrní
správcové neuložili na úroky, ale koupili zaň několik
krav, které za malý roční poplatek půjčovali chudým lidem. Telata se
odprodávala a tak byl na tom dobře chudobinec a chudí nájemcové krav také.
Paní Marie Antonie z Waldorfu koupila všechna pole a louku ku
špitálu patřící za 460 zl rýnských a darovala je
k svobodnému užívání jimr. katol.
faráři a jeho nástupcům, začež jsou povinni kromě
složení zádušních za dárkyni špitál spravovati.
Hraběnky Christiana a
Terezie z Belcrediů za svého života, zvláště
v době vánoční podělovaly chudé dospělé i děti teplým oděvem, o čemž jsou
časté zápisy v kronice školní.
Hraběnka Terezie založila
nadaci, z níž v den jejího úmrtí jsou chudí podělováni obnosem 15 zl r. č. Špitál obdrží v tento den 50 zl r. č.
Proti žebrotě vyšlo r. 1825
nařízení dle něhož v každé obci zvoleni byli
otcové chudých, kteří se o místní chudých starali. Ostatní pak občané byli
povinni penězi růz. naturáliemi na jejich obživu přispěti. Podomní žebrota byla stíhána. (Doslovní znění
nařízení viz Protocolom domesticum).
Jak dlouho toto nařízení bylo dodržováno není záznamů.
Kronikář však pamatuje, že v letech 1880 až snad do konce světové války
1918 chodili obecní chudí hromadně každý pátek dům od domu žebrotou.
V každém domě obdrželi almužnu v obnosu 1 krejcar (2 haléře) na
osobu. Nejvýmluvnější z nich, obyčejně některá
žena, navštěvovala domácnosti zatím co druzí čekali
venku. Před domy se nemodlili jak bylo jinde zvykem.
Obecní chudí bydlili
v obecním chudobinci (bývalé pazderně) u potoka za Benátkami. Byli to
většinou zkrachované existence, alkoholici mnohdy postrkem z ciziny do domoské obce poslaní, které často v Jimramově neznal. Proti nim byli chudí ve špitále hotovou
šlechtou.
Před rokem 1600 měl městys Jimramov svoje lázně (nyní čís. 53). Byla to nejen
koupelna, ale i jakési sanatorium a nemocnice, neboť zde byl lazebník (lázeňník), tj. jakýsi
ranhojič a lékař. Chalupa se ještě v 19. století jmenovala „u lázeňských“.
Sociální poměry chudých se
za první republiky značně zlepšily. Starým k práci neschopným lidem
vypláceny státem podpory starobní. O osiřelé děti pečuje „Okresní péče o
mládež“. Tím ubylo obci mnoho starosti. Žebrání přestalo. Jen tuláci, kteří si
to nemohou odvyknout, chodí žebrotou.
Po likvidování protektorátu
se poměry ještě zlepšily. Podpory zvýšeny a není nyní chudých lidí
v tom smyslu jako dříve. Životní úroveň lidu se značně zlepšila, poněvadž
každý jest za svoji práci přiměřeně odměněn a nezávisí na milosti nebo
nemilosti zaměstnavatelů, kteří vždy hleděli mzdy co nejvíce stlačiti.