Kronika Jimramova
Josefa
Pavelky
Opsáno bez gramatických úprav - s případnými chybami.
První světová válka 1914 – 1918
Atentát spáchaný dne 28. června 1914 na následníka císař. trůnu rakouského arcivévodu Františka Ferdinanda v Sarajevě stal se záminkou pro vypovězení dlouho již
chystané války proti Srbsku dne 28. července 1914.
Byly vypovězeny tyto války:
1. Rakousko – Srbsko 28. 7. 1914
2. Německo – Rusko 3. 8. 1914
3. Německo – Francie 4. 8. 1914
4. Anglie – Německo 5. 8. 1914
5. Německo – Belgie 5. 8. 1914
6. Rakousko – Rusko 7. 8. 1914
7. Srbsko – Německo 7. 8. 1914
8. Černá Hora – Rakousko 8. 8. 1914
9. Anglie – Rakousko 13. 8. 1914
10. Francie – Rakousko 13. 8. 1914
11. Německo – Japonsko 22. 8. 1914
12. Rakousko – Belgie 28. 8. 1914
13. Rusko – Turecko 30. 10. 1914
14. Turecko – Anglie 1. 11. 1914
15. Turecko – Francie 1. 11. 1014
16. Turecko – Srbsko 2. 11. 1914
17. Turecko – Japonsko 3. 11. 1914
18. Turecko – Černá Hora 3. 11. 1914
19. Turecko – Belgie 3. 11. 1914
20. Itálie – Rakousko 23. 5. 1915
21. Itálie – Turecko 21. 8. 1915
22. Rumunsko – Rakousko 28. 8. 1916
23. Německo – Rumunsko 29. 8. 1916
24. Turecko – Rumunsko 31. 8. 1916
25. Bulharsko – Rumunsko 2. 9. 1916
26. Amerika – Německo 4. 4. 1917
Černá Hora – Německo 12. 8. 1914
Rakousko – Japonsko 22. 8. 1914
Není účelem této kroniky vypisovati
události na bojišti ani luštiti politické problémy
této války. O tom mnoho napsáno jest povolanými odborníky. Jde zde hlavně
o to zjistiti, jaký vliv měly události této války na Jimramov a život jeho obyvatelstva.
Jimramov a jeho
okolí nebyl v pásmu bojovém, ani v blízkém zázemí, a
proto nebyl nijak na své existenci poškozen ani ohrožen válečnými
operacemi. Rovněž nebylo zde ani přesunů ani ubytování vojska. Ani
k zařízením sanitním nebylo Jimramova
použito. Nebyl však ušetřen obětí na životech svých občanů, kteři musili konati vojenskou
službu v armádě rakouské.
Dle následující tabulky bylo v době války od roku 1914
až do roku 1918 k vojenské službě povoláno:
|
Rok |
Den |
Věk |
Počet |
|
1914 |
26.7 9. 10. 17. 11. |
Všichni zálož. Domobr. do 40 let 20 let 24 - 36 |
137 5 19 |
|
1915 |
9. 2. 22.4. 22.6. 24.8. |
19 36 – 42 18 42 - 50 |
6 6 26 |
|
1916 |
5. 2. 25. 4. 28. 6. 3. 10. 10. 10. |
starostové a radní 18 18 – 50 1871 – 1866 1880 - 1892 |
3 3 19 |
|
1917 |
25. 1. 22. 2. 17. 3. 30. 5. |
18 – 24 Tovární dělníci 26 – 45 Všichni do 50 let |
1 12 6 |
Z občanů jimramovských ve
válce padli, umřeli a zmizeli:
|
|
Jméno |
Narozen |
Zemřel |
|
1. |
Brokl
Antonín |
6. 3. 1888 |
21. 12. 1914 |
|
2. |
Cink Jan |
2. 8. 1890 |
20. 8. 1914 |
|
3. |
Dostál František |
7. 12. 1894 |
16. 5. 1914 |
|
4. |
Drábek Vilém |
29. 9. 1888 |
10. 6. 1918 |
|
5. |
Dufek Jan |
29. 6. 1900 |
říjen 1918 |
|
6. |
Entner
Vincenc |
15. 4. 1871 |
9. 9. 1914 |
|
7. |
Fajman
Vincenc |
6. 12. 1879 |
9. 9. 1914 |
|
8. |
Havliš
Jan |
3. 6. 1883 |
6. 6. 1915 |
|
9. |
Hlouš
Antonín |
18. 2. 1898 |
24. 5. 1917 |
|
10. |
Honek
Josef |
18. 4. 1900 |
24. 8. 1918 |
|
11. |
MUDr. Chrištof
Frant. |
1888 |
24. 10. 1918 |
|
12. |
Jelínek Josef |
2. 3. 1878 |
13. 5. 1917 |
|
13. |
Kostelecký Emil |
8. 7. 1895 |
17. 7. 1916 |
|
14. |
Kyselka Václav |
13. 11. 1873 |
7. 7. 1915 |
|
15. |
Mašík
Emanuel |
12. 10. 1887 |
24. 7. 1916 |
|
16. |
Mašík
Josef |
5. 4. 1886 |
1918 |
|
17. |
Mašík
František |
16. 5. 1874 |
19. 2. 1917 |
|
18. |
Herník
Josef |
23. 7. 1885 |
18.9.1914 |
|
19. |
Nečas Emil |
6. 1. 1871 |
10. 11. 1918 |
|
20. |
Nečas František |
21. 10. 1897 |
27. 9. 1916 |
|
21. |
Obr Josef |
17. 12. 1876 |
12. 10. 1918 |
|
22. |
Obr Jan |
16. 1. 1882 |
4. 1. 1916 |
|
23. |
Sedler
Čeněk |
22. 4. 1880 |
1914 |
|
24. |
Svítil Mořic |
3. 9. 1879 |
18. 7. 1916 |
|
25. |
Šindler Josef |
15. 8. 1893 |
12. 10. 1914 |
|
26. |
Švarc Karel |
3. 10. 1881 |
27. 2. 1920 |
|
27. |
Trávníček Jarosl.
|
5. 2. 1888 |
1915 |
|
28. |
Večeřa Josef |
4. 4. 1893 |
16. 10. 1917 |
|
29. |
Vojtíšek Bohumír |
8. 11. 1895 |
1. 9. 1917 |
|
30. |
Vraspír
Ignác |
1876 |
18. 4. 1918 |
|
31. |
Zbytovský
Josef |
30. 12. 1878 |
15. 7. 1015 |
|
32. |
Zítka Eduard |
14. 9. 1889 |
8. 10. 1914 |
|
33. |
Žemlička Josef |
1896 |
1918 |
|
34. |
Kašpar Josef |
11. 11. 1879 |
srpen 1918 |
Následkem odchodu velké většiny mužů na frontu vznikl velký
nedostatek pracovních sil ve všech oborech. Tento nedostatek měl nejhorší vliv
na výrobu zemědělskou. Na rolnických usedlostech hospodařily většinou ženy
s nedospělými dětmi, po případě s výměnkáři.
Ženy oraly, sely na jaře, o žních sekaly a vázaly, potom mlátily
seč jim síly stačily. 10 ti – 12tiletí hoši jezdili s koňmi,
poklízeli je a čistili, pokud ovšem jim nebyly koně zrekvírovány. Že se jejich
práce nevyrovnala práci zkušeného hospodáře jest samozřejmo. Jsouce takto
zaměstnány nemohly děti choditi pravidelně do školy a
také jich k tomu nikdo nenutil. Vyšší třídy byly poloprázdné. Učitelé
většinou narukovali, vyučovaly většinou učitelky
a když tato nestačily, vyučovali výpomocní učitelé – studenti. Koncem
války nebylo vzácností, že žáci ze školy vyšlí nedovedli plynně čísti, o ostatních předmětech nemluvě.
A výtěžky oslabené hospodářské výroby bylo nutno zásobovati nejen armádu rakouskou, ale i, a to
především, armádu německou. Na posledním místě bylo zásobování civilního
obyvatelstva, kterému byly vydávány lístky na různé potraviny, na které se
mnohdy nic neobdrželo.
Zemědělcům předpisovány stále dodávky koní, dobytka
jatečného, všech druhů obilí, bramborů, sena, slámy, másla, sádla, vajec, a
když dodávky nestačily a vázly, přišly rekvisice prováděné rekvisičními
komisaři a později za asistence vojska. Štěstí bylo, že komisaři byli většinou
staří učitelé a úředníci, kteří hleděli zachrániti,
co bylo možno. Různé soupisní archy, soupisy osevných
ploch, úředních výmlatů byly v pravém slova smyslu správnými součty
nesprávných čísel. I prohlídky vojenské byly velmi mírné, neboť vojáci (i
Němci) byli rádi, že se při nich zase za dlouhou dobu dobře najedli. Vůbec
všechna tato na první pohled drakonická opatření byla rozumnými komisaři
zmírňována a obcházena.
Zásobování civilního obyvatelstva bylo stále horší. Proto
musilo si i nezemědělské obyvatelstvo venkovské zaopatřovati
potraviny přímo od zemědělců a mlynářů. Totéž činilo obyvatelstvo měst, které
houfně jezdilo nakupovat na venkov s baťohy, aby sehnalo trochu potravin.
Poptávka po potravinách rostla – rostly tedy i ceny. A tu přicházím
k nejsmutnějším faktům, o nichž bych raději nepsal, ale kronikář nesmí ani
lhát, ani nešlechetnost zakrývat. V tu dobu projevila se u mnohých
obyvatel našeho zemědělského venkova nejhorší vlastnost lidská – chamtivost. Ze
zásob, které jim rozumní rekvisiční komissaři
zachránili s nasazením vlastní osobní bezpečnosti s úmyslem, aby bylo
obyvatelstvu pomoženo prodávati, tito chamtivci za
vysoké ceny svým spoluobčanům to, co jim zbývalo a poněvadž peníze byly takřka
bez ceny, zavedli obchod výměnný, a tak často putovala výbava mnohé úřednické
nebo učitelské rodiny i mnohé jejich šperky i dětské v baťohu na venkov,
aby tam byla vyměněna za trochu mouky nebo bramborů. Nepomohla ani známost a
příbuzenství. Známí a příbuzní, stydíce se žádati
vysoké ceny, vymluvili se, že nemají. A ty uštěpačné a hrubé řeči, které
musili hladovící otcové a matky shánějící trochu
potravy pro svoje hladovějící děti vyslechnouti, byly
přídavkem. Kdo neměl ničeho na výměnu trpěl hlad. Nemoci z podvýživy se vzmáhaly a následky
se projevily se po válce. Byli také na venkově lidé šlechetní, kteří svým
bližním ochotně a rádi pomohli, ale to byly bílé vrány.
Také všechny výrobky řemeslné velmi se zdražily, což
nejvíce vadilo při předmětech oděvních. Slušné šaty nebo boty si mohl koupit
jen „keťas“. Pořádní občané, dělníci a inteligenti chodili v polopapírových hadrech a dřevákách. Staré mírové šaty se
obracely a přešívaly tak dlouho, až se rozpadly. Platy úřednické a učitelské
strnuly na předválečné výši a za měsíční plat řídícího učitele se všemi
válečnými přídavky (136,66 K) koupilo se asi 1,5 q bramborů.
Všeobecný nedostatek peněz, nedostačující příjmy služební
měly za následek snahu o zvýšení příjmů vedlejším výdělkem. Proto šily ženy
v domácnostech komisní prádlo, chlebníky a baťohy pro vojsko, nebo
síťkovaly vlasové síťky. Zvláště tato práce byla dobře placena (ceny dosáhly až
28 K za tucet).
Také krejčí měli dosti práce, šili vojenské stejnokroje.
Nejlepší výdělek z těchto prací měli ovšem faktoři, kteří domácím dělníkům
práci dodávali. Domácí práci byl velmi na závadu nedostatek osvětlení umělého.
Nebylo ani petroleje, ani svíček. Svítilo se nedokonalými karbinovými
lampami, benzinem, olejovými lampičkami a loučemi, jako před sto lety. Radili
se sice r. 1914 opatrní otcové městečka o zavedení elektrického osvětlení
z mlýna Krausova, zůstali bohužel pouze při tom radění
a ve válce utonul Jimramov v egyptské tmě.
Z místních občanů nebyl nikdo politicky persekvován,
až na to, že někteří, asi zásluhou nějakého místního špicla měli ve svých
vojenských listinách poznámku PV (politisch verdächtig), která navždy zmařila jejich vyreklamování
z vojny. To byli hlavně učitelé.
V celé době války byly stále vypisovány válečné půjčky
(celkem sedm), jež musilo učitelstvo a úřednictvo občanům vnucovati.
Bezcenné tyto půjčky vnucovány i vojákům, kteří žádali o dovolenou na polní
práce anebo o dočasné osvobození od vojenské služby. Kromě toho byly
stále sbírky na rak. „Červený kříž“ (Kriegsfűrsorgeamt) na udržování pomníků a hrobů padlých
vojínů atd.
Školní děti sbíraly kovy, kosti, kaučuk a hadry, kopřivy,
vlnu na výrobu nových látek. Ostružinové a jahodové listí sušilo se na výrobu
čaje pro vojsko. Děvčata ve školách pletly nátepníčky, rukavice, šály, kukly a
nákolenice pro vojáky a šila papírové vložky z novinového papíru do botů na zimu.
Nejbolestivější rekvisice přišla dne 7. května 1917. Byla
to rekvisice zvonů s věže katolického kostela, které byly toho dne
shozeny s věže. Dva z nich byly na věži od svého přelití r. 1819 a
jeden v témže roce znova ulitý a
zavěšený s nápisem: „ zbudován nákladem dobrodinců chrámu Páně jak
katolíků, tak helvetů r. 1819“. Tak vzal za své poslední svědek toho, že
v roce 1819 žili v Jimramově katolíci a
evangelíci, kteří v duchu opravdu křesťanském dobře se snášeli. Vždyť měli
již tenkrát jimramovští evangelíci svoji modlitebnu a
svého superintendanta – ale zvon míti nesměli. Zvonil
jim tedy z věže katolické a nic se nikomu nestalo. Čtvrtý zvon byl
s katolické věže shozen dne 8. 8. 1918.
Po evakuaci jižních Tyrol bylo italské obyvatelstvo
tamní odvezeno do Čecc a Moravy. Také v Jimramověbyl umístěn menší počet italských vystěhovalců
z okolí Meranu. Brzy si zde zvykli a líbilo se
jim zde. Měli zde italskou učitelku, která v jedné třídě horní školy italské
děti vyučovala. Děti se brzo naučily mluvit česky a některé české děti zase
italsky. Když si společně hrály bylo těžké rozeznati, který z nich je Talián a který Čech.
Několik starých vystěhovalců nalezlo na našem hřbitově poslední místo odpočinku
daleko od své vlasti.
Co dělali naši vojáci v poli
Především se každý z nich hleděl nějak „ulejt“. Nešlo-li to „pošli k báťuškovi“ tj. hned
v prvních bojích byli zajati. Podobně to vypadalo na jižní frontě.
V Rusku pracovali nejprve jako zajatci v různých podnicích a při
organizování legií byli někteří z prvních jejich členů.
V ruských legiích bojovali: Cink Stanislav, učitel, Kostelecký Josef, učitel, Kalášek Josef, učitel, Kalášek
František, učitel, Trefulka Josef, učitel, Fišer
Cyril, učitel, Kraus Josef, obchodník, Macků Rudolf, Vojta Josef, rolník,
Šťastný František, obchodník, Kulka Josef, dělník.
Ve francouzských legiích: Suchánek Stanislav, učitel, Elis Vincenc.
V italských legiích: Mašík František,
krejčí, Jílek František, tov. dělník.
V posledním roce války nastával pomalu vnitřní rozklad
rakouské armády. Vojáci, kteří dostali dovolenou natahovali ji „na černo“ a mnozí narukovali k zelenému
kádru. Nadělali mnoho starostí tehdejšímu veliteli četnické stanice jimramovské, který se sice „also“
velmi zlobil a hrůzu pouštěl, ale přes to nikoho neudal. S takovými
vlasteneckými bojovníky nemohlo Rakousko válku vyhrát a proto říše, která
nepomine, spěla vstříc svému neodvratnému konci.
