Kronika Jimramova
Josefa
Pavelky
III. Protestanté
Dle nejstarší písemné zprávy byl Jimramov v roce 1361 velkou osadou s tvrzí a kostelem
(bližší viz kap. II této kroniky).
Za doby české reformace patřilo panství jimramovské pánům z Kunštátu a
Pernštejna, kteří byli Husité. Lid poddaný byl za tehdejších nepořádků v církvi
římské a za panující náboženské vlažnosti na zdejším panství snadno získán
výmluvnými kazateli husitskými pro učení Husovo. Takřka všechno obyvatelstvo
našeho kraje bylo husitské. Ve farní kronice katolické jest zápis napsaný někdy
v letech 1796 - 1808 administrátorem fary Ondřejem Rohořkou.
Zápis je německý a v překladu zní:
"Od r. 1570 není žádné určité stopy, že by zde
byl býval nějaký katolický farář, poněvadž celý kraj během náboženských a
selských válek od katolické víry odpadl a částečně k Husitům, částečně k Lutheránům přistoupil. Zde v místě ustanoven pastor nebo
predikant a místní kostel jemu odevzdán (1564). kazatelé
dostávali pak všechny příjmy dřívějších farářů. Tito pastoři byli podřízeni
superintendentu doubravnickému.
Pro ty,
kteří v katolické církvi zůstali bylo dovoleno katol. kněžím sloužiti bohoslužby
v témže kostele. Kázání však museli předkládati k
cenzuře pastorům." (z archivu doubravnického).
Od r. 1582 jsou známa i jména farářů podobojí, kteří
v Jimramově byli. Jsou to:
R. 1582 farář Jan,
1589 Mikuláš,
1591 Jiří,
1591 Kašpar,
1596 Jan
1596 Mikuláš
1598 Šebestián Jebnický
Fara byla
do roku 1607 v domku č. 72 zároveň se školou. Od r. 1607 - 1720 v domě čp. 67.
Faráři nebyli ustanovováni vrchností církevní, nýbrž
přijímáni obcí jako obyčejní služebníci. Že nežili v
blahobytu o tom svědčí stálé jejich střídání a spory s
farníky o důchody. Aby tyto spory zamezil vydal
majitel panství Jan Dubský z Třebomyslic "Pořádek
církevní" obsahující 18 artikulů. Tentýž majitel panství založil sbor
literácký, který měl velmi přísné artikuly. Sbor
měl také svoji pomocnou pokladnici, která potřebným členům půjčovala peníze
(tedy záložnu).
R. 1620
byl rodu Dubského zabaven veškerý majetek pro vzpouru proti Ferdinandovi II. Jimramovský kostel a fara byly předány farářům katolickým. Jimramovští obyvatelé však trvali věrně při víře protestanské. R. 1631 zjistila c.
k. komise "že jest zřejmo a jisto, že zvláště
obyvatelé městečka Jimramova jak mužského, tak
ženského pohlaví tvrdošíjně při bludech a kacířství trvají" a pohrozila
jim odnětí privilegií dřívějšími vrchnostmi jim daných. Tatáž komise (při
odhadu zabaveného panství) odepřela potvrditi privilegie oboru literáků, "protože listina tato
obsahuje věci, které by mnoho zlého zploditi mohly, a
vztahuje se pouze na lutheránskou a proto kacířskou
víru". Z toho je viděti, že obyvatelé Jimramova se hlásili k náb.
vyznání podobojí, část lutheránskému a nikoliv k vyzn. českobratrskému.
R. 1669
převzal panství Jan Václav Novohradský, říšs. hrabě z
Kolovrat. Panství bylo spustlé, mnohé usedlosti
opuštěné. Poddaní přinuceni byli obrátiti se k církvi
katolické. činili však tak pouze na oko a trvali při
víře otců svých. Mnozí odmítali na smrtelné posteli přijetí svátostí
umírajících dle obřadu katolického a tak se stalo, že v době od r. 1669 do r.
1687 více než polovice farníků umíralo jako protestanté
a následkem toho byl jim odepřen církevní pohřeb. Byli svými příbuznými
pochováni na Padělku a v zahradách.
Tajní protestanté označovali svoje chalupy červeným křížem s
bílými rohy a pruhy, které malovali buď na dveře, nebo štíty. Tyto protestanty
navštěvovali emisaři ze Saska, vydávající se za obchodníky lnem a přinášeli
jim knihy obsahu náboženského. V letech 1736 nebo 1737 bylo prozrazeno, že v
celé farnosti tajní protestanté žijí,
že sem protestantští predikanti z Uher a Slezska docházejí, knihy přinášejí a
tajné bohoslužby protestantské konají.
R. 1738 jeden z nich polapen u familianta Šafra v Jimramovských Pasekách,
kde se ostatní v noci scházeli k bohoslužbě.
Při
domovních prohlídkách nařízených biskupskou konsistoří v Olomouci a král. tribunálem v Brně, prováděných kaplanem jimramovským
(spíše Jezuity - pozn. tužkou) za asistence vrchnostenských úředníků
nalezeny byly tyto knihy: Bible, Modlitby Daniele, Rozjímání Filipa Klegela, Modlitba vítězná, Epištoly a evangelia s výklady -
vůbec knihy svědčící o tom, že tajní protestanté
hlásili se k učení Lutherovu a nikoliv k víře starých
českých bratří.
S majiteli těchto knih zaveden dne 20. 10. 1737
protokol obecním úřadem jimramovským pro přechovávání
a předčítání knih kacířských.
Obžalováni byli: Jan Andres
a jeho žena Veronika,
Josef Musil a jeho žena Marie.
Odsouzeni byli obecním úřadem:
Jan Andres na 4 neděle těžkého
žaláře a chlebě a vodě, s posty každý pátek a sobotu,
Veronika Andresová na 2 neděle. Ostatní na 2 až 4
dny. Rozsudek zaslaný biskupské konsistoři v Olomouci byl touto opraven tak, že
Josef a Marie Musilovi byli osvobozeni poněvadž knihy
ty nečetli.
Pátráno dále po zapovězených knihách. Kaplan jimramovský Pavel Ondřejec
počínal si při tom takovým způsobem, že na stížnost obecního úřadu a pro jiné
nepořádky ve své službě byl z Jimramova odstraněn. Viz
obecní archiv II č. 2 - soudní spisy.
Za panství Marie Antonie z Waldorfu se pronásledování stupňovalo, hlavně ve
farnosti krásenské, působením jezuitů. Jezuité
usazení a vydržovaní na faře krásenské vrchností jimramovskou vyvíjeli velkou činnost, pronásledujíce krutě
tajné protestanty zvláště v Krásném a okolí. Činnost jejich správně oceňuje v
katolické farní kronice tehdejší administrátor fary Ondřej Rohožka
o němž na více místech této kroniky se mluví. Zápis pochází z r. 1796 -
1808 jest psán německy a jeho doslovný překlad zní: "Známo jest, že v
celém zdejším kraji a horách, zvláště na panství jimramovském
a novoměstském stále se tajní protestanté zdržovali.
Dle úmrtních matrik vymřeli poslední husité v roce 1717. Mělo se za to, že bude
možno zbytek tajných husitů jednak poučováním vedeným misionáři z bratrstva
Ježíšova (jezuity), kteří se na vyzvání zdejší vrchnosti v Krásném zdržovali,
jednak politickým nátlakem vrchnosti získali a ku
věčnému zošklivení změny náboženství je přivésti nebo
přinutiti. Již pro řeči a prohlídky misionářů v
domcích husitů a protestantů se strany jedné, a pro kruté donucovací prostředky
vrchnosti se strany druhé, kdy často mnozí pro podezření, že čtou bibli, k
smrti ubiti byli, byli tito lidé potají ještě více proti katolickému
náboženství a kněžstvu rozhořčeni, ve svém smýšlení posíleni a k největšímu
bludu odstoupení od katolického náboženství přivedeni. Proto mnozí zvěděvše o
zamýšleném prohlášení tolerance ještě před publikováním tolerančního patentu se
hromadně k evangelickému vyznání přihlásili. Potom z náboženského fanatismu s bezúzdností všecko co katolickým sluje, zvláště však
kněžstvo, učitele, posty a odpustky napadali.
Misionáři (jezuité), kteří i po svém propuštění paní
z Waldorfu se dále skoro až
do její smrti v Krásném zdržovali a vydržováni byli (zemřela r. 1788), místo
zamýšleného dobra ještě mnoho zlého způsobili a sice:
1. Jejich fanatickými řečmi a tupením byly mysli
věřících ještě více rozhořčeny a ve svém bludu posíleny, náboženství katolické
nenáviděným učiněno a věřící od kněžstva odvráceni.
2. Duchovní, který dobré a čisté základní náboženství
a zákony zachovával, byl jimi (jezuity) nenáviděn, ukřičen, znepřátelen a tak
ve své duchovní práci znemožněn.
3. Proto lidé při vyhlášení tolerančního patentu
radostí napolo pobouřeni při nejbližším a katolickém cvičení se přihlásili aniž věděli, co nové vyznání od nich žádati bude a bude-li s jejich tajným smýšlením souhlasiti, jenom aby co nejrychleji se mohli náboženství
katolického odříci.
Za těchto tíživých událostí nikdo z katolíků se
faráře neujal za souhlasu tehdejšího úředníka Weisenbeka;
nebylo tedy divu, že větší díl věřících zde i v horách odpadl tak, že tehdejší
katolický farář Weis tři roky žádného platu nedostal."
Na jiném místě téže katolické farní kroniky jest obšírné
pojednání o událostech těsně před vydáním tolerančního patentu a hned po něm.
Tento zápis pro jeho obšírnost nelze zde doslovně uvésti.
Uvádím tedy pouze jeho obsah.
V prvé části vypsána jest obšírněji činnost jezuitů v
Krásném. Tam jest uvedeno jméno tajného protestanta Švece, chalupníka, který byl k smrti ubit.
Jak v shora uvedeném doslovně přeloženém článku P. Rohořky, tak i v obšírném pojednání dalším odsuzuje tento
katolický kněz jednání jezuitů a doslovně praví, "že více zla než dobra
způsobili".
Jejich zásluhou bylo, že nejen tajní protestanté a husité od katolického náboženství odpadli,
ale i mnozí katolíci vidouce ukrutnosti, kterých se jezuité jménem katolické
církve dopouštěli, od této církve odvraceli a stali se protestanty.
Nejváženější občané jimramovští
(v originále vyjmenovaní), rychtáři a mlynáři z okolních osad nejen sami se
stali protestanty, ale i druhé občany k vystoupení z katolické církve
přemlouvali s takovým zdarem, že některé obce celé se k protestantismu
přihlásily.
Poněvadž neměli kazatelů, sami pobožnosti konali a
některý z nich funkci kazatele vykonával. Někteří z nich vynikali zvláštní v
tom oboru horlivostí. Tak jakýsi košíkář ze Strachujova
"kamkoliv přišel, zvlášť v Jimramově kázal,
knihy rozděloval, bibli lidem vysvětloval a lidem mnohé prorokoval, děti křtil
a šestinedělkám žehnal". V Krásném, kde nejvíce od jezuitů trpěli, křtili
dokonce děti jezuity pokřtěné ještě jednou.
Lid dychtil po slově Božím a toho využili různí
fanatičtí dobrodruzi, kteří z Maďarska sem docházeli a slovo Boží mnohdy
nevhodným způsobem hlásali. Proto občané vážení hleděli co nejdříve získati řádného pastora, což se jimramovským
podařilo. Získali dle slov jmenovaného kronikáře "rozumného a snášenlivého
představeného, pastora Michala Blažka, superintendenta moravského",
který po dvouletém působení prvního pastora (kazatele) Pavla Isent Martonyho, dne 14. 8.
1784 do Jimramova přišel.
Po vydání tolerančního patentu přihlásila se jedna třetina
obyvatelů Jimramova, pak veškeré obyvatelstvo obcí Daňkovic, Waldorfu, Ubušína a Strachujova, dále části
obyvatelstva obcí Krásného, Nov. Jimramova, Širokého
Pole, Jimr. Pasek, Javorka,
Borovnice, Pavlovic, Unčína, Věcova,
Koníkova a Roženec. Pasek k reformované církvi
evangelické vyznání helvetského (1781).
Přestali ihned navštěvovati
katolické služby Boží a konali pobožnosti v soukromých domech v Jimramově u souseda Josefa Šťastného čís. 26. Kazatele
žádného neměli.
R. 1782 byl superintendentem Miškoleckým
poslán do Jimramova první kazatel Pavel Isent Martony, který však
brzy odešel (do Německého).
Dne 14. srpna 1784 přišel do Jimramova
farář Michael Blažek, který byl téhož roku jmenován superintendentem
moravským, kterého si cír. sbor toužebně přál v němž se nezklamal. Muž tento, který po 43 let v Jimramově působil, získal si velkých zásluh o evang. církev zdejší. Byl to muž osvícený (josefinista) a s
majitelem panství Antonínem Belcredeim a katolickým
farářem Matějem Sychrou byli předními členy jimramovské
lože svobodných zednářů. Jeho přičiněním postavena a r. 1786 účelu svému
odevzdána byla toleranční modlitebna.
R. 1791 postavena budova farní, v níž také umístěna evangelická
škola. R. 1789 koupen byl za peníze dobrovolně sebrané (53 zl.) nový stříbrný kalich. R. 1793 založen evangelický
hřbitov.
R. 1797 byl superint.
Michael Blažek udán, jako by on s evang. duchovními z
Německého a z Nového Města osnoval ozbrojené povstání proti církvi katolické a
vrchnosti. Byl zatčen, v Jihlavě vězněn a vyšetřován. Udání toto bylo lživé.
Byl tedy propuštěn. Celé případ popsal sám ve zvláštním spisu, který jest jen v
několika opisech. Pokud kronikáři známo jest, nachází se jeden opis v knihovně
p. MUDr Otakara Kohouta ve Žďáře.
Měl jistá nedorozumění s katolickým farářem Ondř. Rohořkou, který jak čtenář
této kroniky jistě vystihl nebyl nepřítelem církve
evangelické, ani superintendenta M. Blažka. Roztržka povstala příliš horlivým
zákrokem souseda Jana Karafiáta a od té doby nastala jistá rozladěnost mezi jimramovskými katolíky a evangelíky, která se s malými
přestávkami vleče jako černá nit veřejným životem až dodnes. Za superintendenta
Blažka omezena pravomoc katolického děkana bystřického jak školního inspektora,
jemuž podléhaly i školy evangelické v ten smysl, že dozor ten směl vykonávati pouze za přítomnosti král. krajs.
komisaře. Církev evangelická nepřijímala od něho žádných rozkazů.
R. 1820 vznikla druha roztržka mezi katolíky a
evangelíky přičiněním sousedů Maršálka a Karafiáta (za faráře Matěje Sychry).
R. 1823 zakoupen nový kalich stříbrný silně zlacený.
Superintendent Michael Blažek nemile nesl vyvolávání
náboženských sporů, neboť jak jsem již shora uvedl, byl muž osvícený a
tolerantní. Mimo toho byl osobním přítelem katol.
faráře Matěje Sychry, známého vlastence a buditele národního. O sporech
evangelíků s katolíky nezanechal zápisů. Považoval je asi za příliš malicherné.
Zemřel 10. 10. 1927. Pochován jest na evangel. hřbitově v Jimramově.
Pomník mu byl postaven právě za 100 let (1927 za p. far. Fr. Rozbořila.)
Po jeho smrti neměli jimramovští
evangelíci faráře až do roku 1829, kdy nastoupil farář Jiří Opočenský z
Pelhřimova., který téhož roku jmenován superintendentem moravským. Za jeho
působení dle slov evangel. kronikáře souseda Adolfa
Ženatého "sbor zdárně zkvétal". Zemřel roku
1842 a pochován v Jimramově. Jiných zpráv o něm není.
Po něm nastoupil farář Matěj Krčal
z Miroslavy. Za něho přibývalo vyznávačů
náboženství evangelického. Církevním budovám věnováno více péče.
Minul rok 1848, od něhož bylo mnoho očekáváno a nepřinesl evangelíkům očekávanou rovnoprávnost s
katolíky. Přišel rok 1866s útrapami válečnými. Farář Matěj Krčál jsa již delší
dobu churav podlehl zákeřné nemoci a zemřel dne 4.
října 1966. Za něho r. 1860 přistaveny hospodářské budovy ve farním dvoře.
Téhož roku přehrazen byl evangelický hřbitov od katolického.
R. 1867 zvolen byl evangel.
farářem Josef Totušek z Veselí, který
nastoupil 21. září 1867. Prvním jeho činem bylo položení základního kamene nové
evangelické školy (1869) vysvěcené roku 1870.
Následující údaje jsou ze soukromé kroniky souseda jimramovského Adolfa Ženatého, který tuto svoji ironiku
vedl od roku 1859 do roku 1917. Ve farní kronice evangelické není od úmrtí
faráře M. Krčala 1866 až do roku 1933, kdy nastoupil
farář Otta Prosek žádných zápisů. Stará kronika evangelické školy do roku 1898
se ztratila. Nalezena 1947 v archivu farním.
Započato s přestavbou toleranční modlitebny a úpravou
její v budovu chrámu Páně. R. 1868 postaveny kamenné
sloupy a schody k hlavnímu vchodu. R. 1875 dávána chrámová okna, místo malých
oken obyčejných. Okna opatřena drátěnými sítěmi. R. 1883 10. května započato se
stavbou věže. Báň na věž vyzdvižena 29.5.1984. Téhož
roku 30. 7. přivezeny 4 nové zvony ulité firmou Th. Hiller a vdova v Brně. Varhany daroval soused Jan Mistr.
Postaveny byly varhanářem Františkem Svítilem a
Františkem Čejkou z Nového Města za 1500 zl. 20.
srpna t.r.
vytaženy zvony na věž. 21. října t.r. vysvěceny zvony a varhany. 17. října 1884 postaveny věžní
hodiny firmou Mareš z Poděbrad.
Dne 21. října 1884 jmenován byl farář Josef Totušek superintendentem moravským a instalován 14. 12.
1884.
5. 8. 1888 svěcen zvon na evangel.
hřbitově ve Strachujově. (Zvon tento zvonil nám z
evangelické věže za doby protektorátu, kdy všechny jimramovské
zvony byly zabaveny.)
16. 9. 1888 vysvěcen zde Gustav Švanda a jmenován
superintendentním vikářem. 18. 5. 1890 ustanoven zde vikářem Josef Musil z
Německého. 18. 5. 1892 ordinován zde vikář František Rozbořil z Kochova. 17. 5.
1896 přestavena hřbitovní zeď od Břenkovy zahrady a
opravena zeď kolem hřbitova. 4. 10. 1896 ordinován vikář Antonín Vondra z
Chlumu.
Dne 2. března 1899 zemřel moravský superintendent
Josef Totušek. Působil v Jimramově
32 let. Poněvadž jsem nikdy nenalezl zápisu, který by aspoň částečně ocenil činnost
kněze tak vynikajícího činím tak sám, pokud má paměť stačí.
Pan superintendent Jos. Totušek již svým osobním vystupováním a zjevem budil úctu,
která mu jako knězi patřila. Když jsem já jej znal, byl to velebný stařec
stříbrovlasý, ke každému zvláště k nám dětem vždy velmi laskavý. V ohledu
náboženském byl velmi tolerantní o čemž svědčí jeho osobní přátelství s tehdejším katolickým farářem
Msgr. Janem Havránkem. Že tenkráte i mezi obyvateli Jimramova panovala nejlepší shoda jest zřejmo ze značného počtu
smíšených manželství v té době, která byla za vinu přičítána některými přehorlivci obou náboženství oběma těmto vzorným kněžím
křesťanským. Byl jedním z nejvýznačnějších kazatelů moravských. Co učinil za svého 32 letého působení
pro církev Jimramovskou jest
zřejmo z předešlého zápisu. Význam jeho pro
evangelickou reformovanou církev moravskou byl jistě v evangelickém tisku po
zásluze oceněn.
Po superintendentovi Josefu Totuškovi
zvolen byl farářem dosavadním jeho vikář Antonín Vondra. Tento farář
organizoval evangelickou mládež škole odrostlou, besídku mládeže školní a
nedělní školu. Za něho provedeny byly různé opravy vně i uvnitř chrámu Páně,
rozšířena zahrada farní a upraven malý hřbitov. R 1907 odchází z Jimramova. Působení jeho bylo vyplněno častými spory
novinářskými a soudními procesy s katolíky (Viz kronika A. Ženatého).
Dne 16. února 1908 kázal poprvé v jimr.
evang. chrámu Páně Jan Volek z Klobouk, který byl týž den ihned po bohoslužbách
presbyterstvem jednohlasně za faráře zvolen. (není divu. Farář Jan Volek byl kazatelem jakých je málo). Nastoupil na své místo dne 21.
května 1908 a dne 5. června byl instalován. Za něho opravena věž kostela (1911)
a koupeny 3 nové zvony, pokračoval v organizační práci mezi mládeží a
dospělými. Byl prvním evangelickým katechetou na zdejší měšťanské škole. R.
1923 odešel jako katecheta do Prahy.
R. 1924 zvolen byl za faráře
zdejšího František Rozbořil, dosavadní farář v
Německém, který měl hned z počátku službu velmi obtížnou. Při svém stáří 60 let
konal službu církevní nejen v Jimramově, ale i v Daňkovicích a ve Veselí, kromě služby katechetské na osmi
školách! Teprve roku 1931 přišel mu na pomoc vikář a katecheta Rudolf Bašek. Za něho důkladně opraven kostel a odhalen pomník
prvnímu zdejšímu faráři superintendentu Blažkovi. R. 1931 byla v Jimramově pořádána ústředím Kostnické jednoty velká
slavnost na oslavu 150. výročí vyhlášení tolerančního patentu. R. 1932 odchází
farář Frant. Rozbořil na odpočinek. Zemřel 15. 12.
1942.
Za faráře povolán roku 1933 Ota Prosek z Prahy.
Za něho zřízen polévkový ústav pro přespolní školní děti, zřízeno elektrické
osvětlení v kostele a uličce a provedeny různé opravy v kostele. Po odchodu
katechety Rud. Baška
nastoupil katecheta Jaroslav Tatter. Roku 1935 (28.6.
- 30. 6.) pořádal v Jimramově svůj sjezd "Svaz
sdružení českobr. mládeže". Téhož roku otevřen
nový čbr. hřbitov v Ubušíně.
R. 1936 odhalena pamětní deska far. Janu Karafiátovi,
spisovateli Broučků. 24. 10. oslava 150. výročí postavení zdejšího
chrámu Páně. Téhož dne zavěšen čtvrtý zvon "jubilejní" (13000 Kč).
Zaveden nový čbr. zpěvník - 1939. R. 1939 založen
zemřelou učitelkou Kristinou Totuškovou fond na
postavení sálu pro mládež obnosem 2000 Kč. Na tento fond přispěli manželé
Šimkovi obnosem 5000 Kč a řed. Frant.
Ondruška obnosem 10000 Kč. Nejmenovaný daroval na
zřízení dět. opatrovny 1000 Kč.
R. 1941 zaveden na faře vodovod, vydlážděn průjezd a
ulička. 7. 12. 1941 v den 150. výročí jimramovské
toleranční evangel. školy, mluvil zde synodní senior
Dr. Josef Křenek.