Pavelkova kronika

Kronika Jimramova

Josefa Pavelky

II. Katolíci

Domněnky o vzniku katolického farního beneficia

Farní kronikář Ondřej Rohořka, administrátor farnosti jimramovské v letech 1796 - 1808 píše ve farní kronice nazvané Protocolum domesticum toto:
"Zdá se, že fara sávala zde v roku 1050 nebo 1100, poněvadž ve farním kostele jest kalich gotické práce, který později do Krásného dán byl, a potom ještě jeden kalich jiný z roku 1050 ke cti svaté Anny. Také lze čísti na přelitém zvonu z roku 1792, že takový zvon v roce 1100 sem přišel (báje - nebyly tehdy na venkově zvony - asi 1400 - pozn. tužkou). Nicméně však, ačkoliv se ani ve zdejším vrchnostenském, ani městském archivu nic jistého o stáří beneficia nenachází a nelze přesných údajů učiniti o existenci kostela a fary, možno jest se domnívati z gotického nápisu na stávajícím zde velkém zvonu, že kostel a asi i fara již dávno zde byly".
Z památek, o kterých tento zápis mluví nezachovala se do dnešní doby žádná, neboť zlaté a stříbrné předměty chrámové byly státem zkonfiskovány roku 1810 na válečnou daň a staré zvony zrekvírovány ve světové válce r. 1917.
Bohužel nenašel se tenkrát nikdo, kdo by nápisy na těch zvonech ulité správně opsal. Faktum je, že předměty ty zde v rocích 1796 - 1808 ještě byly, a že je pisatel shora uvedeného zápisu Ondřej Rohořka viděl. Popis zvonů jim napsaný uveden jest v této kapitole na místě jiném.

Dle nejstarší písemné zprávy v Jimramově vůbec, byl v roce 1350 Jimramov městečkem s tvrzí a kostelem (Zápis ten je není správný. Osadou s kostelem byl Jimr. 1361, městečkem 1537 - pozn. tužkou). Nebyl to kostel farní, nýbrž kaple nebo snad kostel filiální patřící k farnosti poličské i s 20 osadami k němu patřícími. Brzo na to patřil k farnosti bysterské a později k farnosti bystřické, o němž svědčí zápisy v tamních farních matrikách (? - před 1620 nebyly matriky - poz. tužkou).
     Některé, tehdy k tomuto kostelu patřící osady byly vzdáleny až 2 míle (1 míle = 1 km). Lidé nemohli navštěvovat služby Boží a proto počala se vzmáhati mezi lidem lhostejnost náboženská. Kromě toho byl kostel velmi malý a nebylo v něm dosti místa pro věřící. Nepomohlo ani rozšíření kostela provedené r. 1506.
     V té době (za české reformace) patřilo panství jimramovské vrchnostem husitským. Jak to vypadalo s náboženstvím v Jimramově zřejmo jest ze zápisu v kronice katolické fary jimramovské, který v překladu z němčiny uvádím:
     "Od roku 1570 není žádné určité zprávy, že by zde byl býval nějaký katolický farář, poněvadž celý kraj během českých náboženských a selských válek od katolické víry odpadl a částečně k Husitům, částečně k Luteránům přistoupil. Zde v místě ustanoven pastor nebo predikant, a místní kostel jemu odevzdán 1564. Kazatelé dostávali pak všechny příjmy dřívějších farářů. Tito pastoři byli podřízeni superintendentu doubravnickému. Pro ty, kteří při katolické církvi zůstali, bylo dovoleno katolickým kněžím sloužiti bohoslužby v témž kostele" (archiv doubravnický). Tento stav trval až do roku 1620.
     Po tomto roce byli faráři podobojí donuceni kostely a fary odevzdati duchovním katolickým. Poněvadž však těchto kostelů a far bylo velmi mnoho, nebylo je možno všechny obsaditi. Kromě toho byla doba velmi neklidná plna válek (válka třicetiletá) a nepokojů, což mělo na vývoj církve zhoubný vliv.
     Majitelé panství jimramovského byli postupně různí dobrodruzi, kteří se rychle střídali. O záležitosti církve se nikdo z nich nestaral. Proto byly existenční poměry jimramovských farářů bídné a každý z nich hleděl co nejdříve najíti si jiné, lepší místo. Bylo sice při odhadu panství r. 1631 c.k. komisí nařízeno všem poddaným, s pohrůžkou ztráty privilegií pro neuposlechnutí, aby tytéž dávky, které dříve husitským kněžím dávali, odváděli nyní i kněžím katolickým, ale rozkaz tento neměl asi valného účinku, neboť se potom zase velmi rychle střídali.
     Tak byli zde
r. 1635 farář Vavřinec,
r. 1636 farář Augustin,
r. 1638 farář Marek,
r. 1639 farář Václav.
Roku 1642 (tužkou opraveno na 1643) byl Jimramov vydrancován a vypálen Švédy.
Teprve roku 1654 ustanoven byl zde první stálý farář Jan Werner.
     Ačkoliv kostel jimramovský byl již 90 let kostelem farním (od r. 1564), nebyla zde vedena žádná matrika (nebyly ani jinde - pozn. tužkou).
     Teprve tento farář začal vésti řádnou matriku křestní. První zápis v této matrice zní:
Parochus fuit Joanes Werner, qui A.1654 primum infantem Franciscum, filium Jois. Bassant 1. Februarii baptisavit t.j. Farářem byl Jan Werner, který r. 1654 prvního chlapce Františka, syna Jana Bassanta (Bažanta) 1. února pokřtil.
     Z jeho doby jest ještě tato zajímavá zpráva:
     " Od roku 1654 je u zdejšího farního kostela vedena řádná matrika a zároveň je zde řádný farář" (katolický). Též nacházíme, že ve zmíněných letech velká část Husitů opět zpět se navrátila (asi vrchnostmi donucena) a ve zdejším městečku nebylo již pastora, avšak v Janovicích tajně se zdržoval pastor, který zbylé husity ve víře posiloval a svatou večeří vysluhoval.
     Fara byla do r.oku 1602 v domku č. 72 společně se školou. Od r. 1607 do 1720 v domě č. 67. Od roku 1720 je v nynější farní budově (býv. grunt Ptáčkovský).
     Ani tento farář nebyl v Jimramově dlouho - odešel r. 1660 (omyl - odešel dříve snad 1656- pozn. tužkou).
     Po něm následovali faráři:
R. 1660 farář Jiří Bernhard Vlásek,
1676 Matyáš Kliment,
1677 Václav Zezulka, který přešel k církvi evangelické.
Od roku 1677 do 1680 nebylo v Jimramově faráře.
     Duchovní správu vedli jezuité Karel Goliáš, Jan Duchoslav, Zachariáš Strniště (a P. Alexander - pozn. tužkou).
     Na celém panství vydrancovaném cizími vojsky byla velká bída. R. 1679 - 1680 zuřil v Jimramově mor. Zemřelo 147 osob, Také jezuita K. Goliáš zemřel morem. Na poděkování za odvrácení moru postavili obyvatelé Jimramova kapli sv. Matouše nazývanou morovou (nyní domek čp. 127). Tato byla zrušena 1788.
Od r. 1680 byl farářem Mikuláš Jurkovský,
1681 Ferdinand Kirchner,
1694 Bart. Šeb. Wenger,
1698 Josef Frant. Jindra.
    Roku 1687 koupila jimramovské panství Žofie z Bornstädtů, která v době 1707 - 1715 od základů přestavěla kostel jimramovský do nynější jeho podoby. Stavitel Pavel Pauer z Myslibořic. Roku 1709 založila shora uvedená paní fond na vydržování jimramovského kaplana. Suma fondu 4000 zl. zajištěna jest na panství letovickém.
     R. 1712 mění panství opět majitele. Koupila je Marie Anna z Niebrů.I tato paní podporovala štědře církev katolickou. R. 1712 postavila sochu sv. Jana Nepomuckého, s erby rodin Bornstädtů a Niebrů na podstavci. Nápis na podstavci zní: HaeC petra DIVo NepoMVCeno posItaest Tj. tato socha světci Nepomuckému postavena byla MDCVVII = 1712. Socha stála nejprve před zámkem, potom před kostelem a nyní před školou na náměstí.
     Do této doby spadá pronásledování tajných protestantů nařízené úřady státními i církevními. Domovní prohlídky (hledání zapovězených knih) vykonávány byly katolickými kaplany za asistence zřízenců vrchnostenských). Jeden z kaplanů Pavel Ondřejc počínal si při tom takovým způsobem, že byl na stížnost samé patronky a městské rady z Jimramova odstraněn (r. 1723 - viz soudní akta v archivu II A4 čís. 1).R. 1725 jest farářem Šebestian Foltin a r. 1728 Alois Straus. Roku 1732 spravuje farnost kaplan Jiří Trocka, který jeda zaopatřovat nemocného pádem z vozu, jehož koně se splašily, se zabil. Na uprázdněné místo nikdo se nehlásil. Povoláni sem jezuité, málo zde pořídili poněvadž neuměli česky. Jeden z nich se jmenoval Ignác Floder.
     R. 1741 nebo 1742 fara vyhořela.
     R 1744 ustanoven farářem jimramovským Tadeáš Janda, který 1754 odešel na lepší beneficium do Rosic.
     R. 1744 (tužkou opraveno na 1746)koupila panství jimramovské Marie Ant. svob. paní z Waldorfu. Za této paní byli na krásenské faře usazeni misionáři jezuité, kteří velmi krutě pronásledovali tajné protestanty, o čemž svědčí zápis v "Protocolum domestikum" zapsaný administrátorem katol. fary P. Ondřejem Rohořkou, který uvádím v III. kapitole tohoto spisu.
     R. 1755 byl filiální kostel v Krásném dosud patřící ku zdejší farnosti povýšen na kostel farní. R. 1757 jest jimramovským farářem Jan Fink, zároveň děkan bystřický. Za něho v roce 1767 - 1769 postaven byl nákladem baronky z Bukuvky druhý kostel svatého Matouše. Kostel byl postaven dle nejlepšího slohu a opatřen všemi bohoslužebnými potřebami v míře hojné. Trušen byl 1783. Také farnímu kostelu věnovala paní M. Ant. z Waldorbů vzácná bohoslužebná roucha. Postavila krytou chodbu ze zámku do oratoria kostelního. Její manžel pochován jest u postranního oltáře pod černou mramorovou deskou.
     R. 1769 spravuje farnost farář Jan Ondřej Weis. O poměrech ve zdejší farnosti těsně před a po vydání tolerančního patentu (1781) svědčí opět zápis far. Rohořky, který uvádím v kapitole III této kroniky.
     R. 1788 (tužkou opraveno 1778) dědí jimramovské panství Theodora hraběnka Belcredi, neteř předešlé majitelky (Obě roz. sv. pí z Feienfelsu). Její manžel Antonín hrabě Belcredi, byl muž osvícený, mající porozumění o povznesení obecné vzdělanosti.
     V r. 1791 administruje Fr. Keller, 1793 Michal Kolinek. R. 1795 přišel na zdejší faru jako administrátor kněz řádu Augustiánů brněnských P. Ondřej Rohořka. Tento kněz osvícený a tolerantní, o čemž svědčí jeho zápisy týkající se tajných protestantů (viz. kap. III. této kroniky). Byl také jistě vynikajícím knězem, neboť byl r. 18O8 ustanoven vicerectorem tenkrát založeného biskup. alumnátu v Brně. Snad proto, že byl na tehdejší dobu velmi pokrokového smýšlení - dle úředního zápisu "nemoha později tento těžký úřad zastávati" ustanoven byl farářem ve Starém Rousínově (1812) a r. 1816 ve svém rodišti Židlochovicích.
     Krátký čas r. 1808 jmenován jest zdejším farářem Matěj Josef Sychra, rodák z Ústí n. Orlicí. byl jedním z prvních vlastenců a buditelů národa českého. Pro svoji svobodomyslnost a také proto, že byl členem zdejší zednářské lože (viz. kap. I hrabě Ant. Belcredi) měl mnoho nepříjemností jsa stále udáván biskupské konsistoři. Roztrpčen těmi poměry hlásil se na uprázdněnou faru v Zámku Žďáře, kam byl r. 1824 presentován a kde roku 1830 zemřel. Za jeho působení v Jimramově byl pilně pěstován zpěv z kancionálů.
     R. 1819 byly přelity velký a střední zvon a znova pořízen čtvrtý zvon, který měl nápis: " nákladem dobrodinců chrámu Páně jimramovského jak katolíků tak helvetů dal se tento zvon ulíti r. 1819". Fotografie tohoto zvonu pořízena panem K. Pohořelým, knihkupcem zdejším při reksi zvonů r. 1917 jest velmi zřetelná a nápis tento skoro celý úplně čitelný. Nápis, který na tomto zvonu uvádí ve farní kronice farář Ignác Mayer, není na fotografii té vůbec vidět (In honorem sancti Egberti). Z toho je viděti, že v té době žili zdejší občané obou nábož. vyznané v úplné shodě. Bylo to za hraběte Antonína Belcrediho, faráře katol. Matěje Sychry a evang. superintendenta Michala Blažka.    Bohužel taková svornost mezi občany jimramovskými se od té doby do dnešní doby již nikdy neukázala.
     R. 1824 administrátor Math. Lavička. R. 1824 jmenoval farářem Ignác Mayer. za něho byl chrám Páně důkladně opraven 1826. Velmi přísně dozíral na návštěvu nedělních škola křesť. cvičení. R. 1829 odešel do Tvarožné.
     R. 1829 administroval faru zdejší Matěj Lavička jmenovaný farářem 1830. Za něho podniknuty růz. menší opravy (Svatý Jan oštafýrován). Pro zajímavost uvádím posudek kantora a varhaníka Václava Kostrošice o stavu varhan v roce 1833 (viz kap. IX rok 1833). I tento farář bedlivě dbal návštěvy nedělní školy. Oproti tomu však r. 1835 přeložil služby Boží ve všední dny, jakož i vyučování školní na pozdější hodinu (na jaře a v létě) kvůli pasákům.
     R. 1836 opravena byla farní budova. Byl asi dobrý Rakušan, poněvadž za něho poprvé slavné bohoslužby v den císařských narozenin.
     R. 1842 byl administrátorem děkanství bystřického a téhož roku jmenován byl bystřickým děkanem a okresním školním inspektorem (Distrikt - schulinspektor) a v tomto úřadě c. k. guberniem potvrzen. Byl zde ještě v roce 1848 - 1850 ale z té doby není o nějaké jeho činnosti žádných zpráv. R. 1851 jmenován farářem v Tvarožné.
     Po něm stává se zde farářem Jan Havránek. Působil v Jimramově 48 let. Byl postupně v Jimramově kaplanem, farářem, děkanem bystřickým, arciknězem boskovickým. Vyznamenán byl čestnými tituly - círk. konsistorní rada, kanovník, papežský komoří, Mgr. R. 1890 vyznamenán rytířs. řádem Frant. Josefa.
     Msgr. Jan Havránek byl kněz vysoce inteligentní. Jako představený jednal s podřízenými vždy velmi laskavě. Byl posledním škol. inspektorem diskriktu Bystřického z řad duchovenstva. Byl to velebný kmet vysoké postavy stříbrných vlasů, jakoby dvojník tehdejšího ev. superintendenta Josefa Totuška, s kterým se často procházel. Stýkal se raději s lepšími vrstvami obyvatelstva - dnes by se řeklo, že nebyl lidový - a to snad byla jeho jediná chyba. Jinak byl vždy a ku každému laskav a mohl-li někomu pomoci - pomohl. Zemřel 23. září 1890 a jest pochován na hřbitově jimramovském. Za jeho farářování zavedena byla 1869 májová pobožnost,1870 vysvěcena hraběcí hrobka, 1889 vysvěcen klášter, 1856 opraveny varhany, 1870 opraven kostel a upravena přední sakristie na což věnoval Jan Mistr 200 zl. Z r. 1863 pochází pacifikát obsahující úlomek dřeva ze sv. kříže darovaný jimr. kostelu biskupem brněnským Antoniem Ernestem hrab. Schaafgotschem. R. 1856 postaven před kostelem kamenný kříž.
     Od r. 1887 byl zde kooperátorem a vedl za stařičkého Msgra J. havránka farní agendu František Mikan. Byl nejen velmi horlivý kněz, ale i pilný pracovník kulturní. Velmi miloval zpěv a hudbu a přičinil se spolu s říd. učitelem Karlem Bastlem o zřízení prvního pěveckého spolku v Jimramově t.j. Cyrilské jednoty. O ušlechtilosti hudby a zpěvu a o významu zpěvu církevního mluvil i v kostele z kazatelny. Jeho, Bastlovo a později Kheilovo úsilí o zvelebení církevní i světské hudby mělo v blízké budoucnosti velmi pěkné výsledky o čemž píši v kap. IX této kroniky.
     Po smrti Msgra Jana Havránka administroval faru až do příchodu nového faráře Metoděje Hoška 18.12. 1890. Tento kněz byl opravdu lidový.Výtečný kazatel, který dovedl mluvit prostými slovy k srdci lidu. Nebažil nikdy po statcích pozemských a také žádných nenashromáždil. Chodil snad po celou dobu svého působení v Jimramově v jedné, velmi obnošené klerice a z krásného plátna, které od maminky z Doubravníka dostal na košile, které nutně potřeboval - udělal klukům draka. Byl velmi agilní povahy a dal-li se do nějaké práce začal hned na plno. A tak se stalo, že chtěje opravit faru, která se ve velmi dezolátním stavu nacházela, vyboural vnitřek fary tak, že domácí lidé museli potom spáti pod kolnou a on sám v hostinci U Slunce. Při stavbě fary sám pomáhal, jako zcela obyčejný nádeník. Také farní kostel byl za něho opraven a vymalován (1892). Byl výborným učitelem náboženství, užíval zvláštní zajímavé metody tak důmyslně sestavené, že se žáci hravě naučili celou předepsanou látku. Poněvadž tento způsob vyučování děti nenamáhal, učily se děti náboženství rády a pana faráře milovaly. Rád zašel do společnosti a žádný žert nepokazil. Bohužel po dvou letech od nás odešel do Líšně 17. 12. 1892.
     Faru administroval opět kooperátor František Mikan, který po celou dobu s farářem Hoškem věrně spolupracoval a za jeho nástupce pokládán byl. Proti všemu očekávání byl však farářem jimramovským jmenován (1892) Ignác Sedláček a kooperátor František Mikan jmenován farářem v Petrovicích u Znojma. P. Ignác Sedláček byl kněz jak zjevem tak i chováním noblesní. Byl velmi prozíravým finančníkem a jedním ze zakladatelů Cyrilo-Metodějské záložny v Jimramově. Byl člověk společenský a snažil se vyjíti s každým dobře. Do krajnosti se vyhýbal jakémukoli nedorozumění s evangelíky a velmi nemile nesl, že jeho někteří kooprátoři měli časté novinářské potyčky i soudní spory s tehdejším evangelickým farářem. Byl vůbec odpůrcem těch, kteří jimramovský veřejný život v různých jeho složkách rozbíjeli. Zabrániti tomu se mu nepodařilo. R. 1910 byl jmenován děkanem bystřickým a čestným občanem jimramovským.
     Za jeho působení byl r. 1895 zakoupen nový Boží hrob, 1896 opravena fara - hosp. stavení, 1900 pokryt kostel břidlicí, 1906 opravena věž a hodiny, 1907 oprava varhan, 1910 restaurovány všechny oltáře, 1911 pořízena z daru Dr. Rob. Neuschla nová monstrance a zakoupen koberec, 1913 daroval p. Jos. Bim stříbrný kalich, 1913 daroval p. Jos. Albrecht věčnou lampu, 1914 opravena zeď hřbitovní, 1917 první rekvizice tří zvonů, 1919 nákladem zdejší rodačky pí Anastazie Martinové, roz. Čermákové zavedeno v kostele elektrické osvětlení, 1920 - ozdoba kolem hlavního obrazu obnovena, 1925 péčí p. katechety Jana Máchala pořízen nový zvon.
     Velmi těžce se ho dotkla rekvizice zvonů. Na věčnou paměť budiž zde poznamenáno to, co napsal do farní kroniky v letech 1796 -1808 tehdejší administrátor fary jimramovské Ondřej Rohořka o zvonech, které se v té době na věži jimramovského kostela nacházely a o zlatých a stříbrných nádobách bohoslužebných, zabavených r. 1810.

Zvony
     V letech 1796 - 1808 byly na věži jimramovského kostela 3 zvony:
     1. Velký zvon, jehož litý nápis byl nečitelný, litý v roce 1150 (Letopočet 1150 na obou zvonech jest ve farní kronice zapsán omylem místo letopočtu 1550 (MCL - MDL) neboť r. 1150 Jimramov ještě neexistoval - pozn. vedle textu).
     2. Střední zvon s nápisem: Fusa 1150 ? et refusa Matheo Martini Brunae Ceromentario publico civili in majorem honorem et gloriam SS. Trinitatis, Sanctorum et Sanctarum Dei 20. Maji 1792.
     3. Malý zvon s nápisem In honorem Sanctae Annae 1673.
     V roce 1819 byly velký a střední zvon přelity a zakoupen jeden nový zvon na němž byl nápis: " Nákladem dobrotinců chrámu Páně jimramovského jak katolíků tak helvetů dal se tento zvon ulíti r. 1819". Ve farní kronice uveden jest nápis "In honorem Sancti Egberti". Tento nápis není na fotografii zvonu viděti, kdežto nápis shora uvedený jest dobře čitelný. Fotografie pořídil knihkupec zdejší Karel pohořelý. Škoda jest, že nikdo neopsal nápisy rekvirovaných zvonů.

Zlaté a stříbrné nádoby
            Zlato: Melchisedech z ryzího zlata hustě brilianty a rubíny vykládaný.
            Stříbro:
Velká lampa s vrchnostenskými erby
Ciborium s vrchnostenskými erby
Monstrance s pozlaceným melchisedechem
2 kalichy silně zlacené
2 kalichy se stříbrnými okraji (z nichž jeden dán do Krásného)
2 schránky pro hostie při zaopatřování nemocných
1 schránka na posv. oleje
1 missál s deskami stříbrem kutými
Kromě toho byla zde celá řada předmětů mosazných (zlacených), cínových i měděných.  Předměty zlaté a stříbrné musily býti odvedeny státní pokladně r. 1810 ku zaplacení válečné daně napoleonských válek a zde zbyly pouze dva kalichy, z nichž jeden patřil do Krásného.
Kromě zvonů uvedených na str. ...jsou v malých vížkách kostelních ještě malé zvony "Sanctus" a "Umíráček", které nebyly ani za první ani za druhé války rekvírovány a jsou asi nejstaršími zvony chrámovými, neboť jsou uvedeny v inventáři kostelním psaným administrátorem fary Ondřejem Rohořkou v letech 1795 - 1808.
     Staré zvony byly zrekvírovány za první světové války r. 1917.
     V roce 1925 pořízen nákladem kons. rady p. Jana Máchala, katechety zdejší měšťanské školy první nový zvon (váha 315 kg, cena 24 000 Kč). Ostatní 3 zvony pořízené ze sbírek a daru patrona zavěšeny byly r. 1928. Jsou pokřtěny jmény: Marie, Ignác a Jan. Tyto zvony byly opět zrekvírovány německými okupanty v roce ....Ještě za protektorátu opatřen byl p. farářem Válkou zvon náhradní, který dosud (1947) jest, vyjma dvou shora zmíněných malých zvonů, jediným kostelním zvonem.

Věž kostelní
Měla původní tvar cibulovitý - tentýž, jaký má dnes (1947). V roce 1879 při opravě věže dostala tvar štíhlé pyramidy, který podržela do roku 1933, kdy navrácena jí byla podoba původní. Stavbu této nové střechy věžní provedli a jimramovský klempířský mistr Matěj Kutnohorský, který jsa stár 66 roků věž měděným plechem pokryl.

        Hřbitov
     První, časově nejstarší hřbitov byl kolem kostela. Ještě v roce 1911 byly tam železné tepané kříže se skříňkami na uzavření, v nichž byly nápisy. Na tomto hřbitově se pochovávalo do roku 1860. Dosud jsou tam staré hroby hraběcí z roku 1812 - 1860.
     Druhý hřbitov zřízen v době moru roku 1680, když první nedostačoval. Byl na místě kde nyní stojí evangelický kostel. Dávno před rokem 1785 se tam nepohřbívalo.
     Třetí hřbitov nyní přední část katolického hřbitova byl původně farní zahradou. Tam byli původně pohřbíváni (po r. 1630) "heretikové" (v matrikách psáno jest - "nebyl náboženství katolického, na zahradě pochován"). Zde se pohřbívalo do r. 1671. V roce 1680 - za moru opět se zde pohřbívalo.
     Čtvrtý hřbitov zřízen místo hřbitova druhého r. 1785, když byl tento (druhý) dán evangelíkům jako stavební místo pro evangel. toleranční modlitebnu. Tento (čtvrtý) hřbitov zřízen byl ze zahrady domu čp. 80. Na tomto hřbitově pohřbívali se do roku 1830 také evangelíci.
        R. 1830 zřídili si evangelíci svůj vlastní hřbitov ze zahrady domu čp. 81. Oba hřbitovy katolický a evangelický nebyly dříve od sebe nijak odděleny. Stalo se tak teprve v roce 1860.
         V roce 1810 postavila obec pro umrlčí komoru domek čp. 170. Domek ten však vrchnost koupila ihned a zřídila z něho domek obytný. Umrlčí komora čili kostnice zřízena potom na hřbitově.
        Pokud mi bylo možno zjistil jsem jména kaplanů, kteří v Jimramově působili. Šest z nich stalo se později jimramovskými faráři.
        R. 1754 František Slavík
František Fink
1755 Theodor Pelikán, františkán
Hilarius Brettschneider, františkán
František Novotný, františkán
1756 Ondřej Weis
P. Antonius, františkán
1757 Antonín Pirchan, františkán
Jan Maša, eclesiasticus
Jan Kačička, missionář
1759 Peregrin Walburger
Karel Kašparides, z Poličky
Antonín Kukulines
Jan Řezníček
1766 Václav Važanský
1769 Cyril Kouřil
1770 Jan Venuto
Jan Beňa
1771 Josef Čermák, podjáhen
1772 Valerián Kostrošic, františkán
Jan Polcke
Frant. Vorelský
Frant Keller, zámecký kaplan
1773 Josef Čermák
R. 1783 Arnold Roth, františkán
1789 Nepomuk Vencovský
Vincenc Finsterl
Laurin Chylík
1796 Ondřej Rohořka
Josef Richter
1800 Johanes Werner
1809 Antonín Pabst
1810 Frant. Vejvoda
1820 Frart. Kochvend
1821 Martin Votava
1823 Antonín Lenoch
1824 Matěj Lavička
1830 Valerián Bečvář
1834 Ignác Spránecký
Vincenc Vzácný
1838 Karel Zelinka
1842 Alois Schrotz
1843 Jan Havránek
1850 Frant. Kožený
1859 Felix Břečka
1860 Ondřej Haas
1866 Jan Novotný
1873 Josef Risch

ZPĚT NA VÝBĚR KAPITOLY