Kronika Jimramova
Josefa Pavelky
I. Vrchnosti
Jak vypadal náš kraj před rokem 1260
Před rokem 1260 prostíral se po
celém českomoravském pomezí neproniknutelný prales, který jest možno vymeziti následovně.
Ze strany české: Jihlava, Želiv,
Čáslav, Chrudim, Litomyšle, Choceň, řeka Orlice a horní tok Labe.
Ze strany moravské: Jihlava, Třebíč, Velké
Meziříčí, Tišnov, Doubravník, Blansko, Rájec, Sebranice, Svitávka,
Letovice, Jevíčko, Úsobrno,
Konice, Mohelnice, Uničov, Olomouc, Přerov, Hranice.
Prales tento postavil se jako
nepřekonatelná překážka v cestu Tatarům r. 1241 tak, že se do Čech vůbec
nedostali. Pronikli na Moravě nejdále k Uničovu a k
Doubravníku, kde vypálili ženský klášter cisterciánský
založený Štěpánem z Medlova r. 1211.
Pralesem tím vedla formanská
cesta od Litomyšle přes hrad Hrutov v místech,
kde jsou dnes Benátky u Litomyšle. Ve starých listinách nazývá se Hrutov někdy "castrum"
= opevněný tábor, hrad, jindy "opidium" t. j. město. Odtud vedla cesta po říčce Trstenici (Loučné) přes Letovice na Moravu a do Uher. Její odbočka od Svitav nebo Letovic do Polska. Cesta nazývala se stezka Trstenická a místo, kde u osady Trstenice
do Pralesa vstupovala slulo brána zemská.
Palacký uvádí ve svých dějinách
následující zápisy:
1. De porta terrae,
quae dicitur, "na Trstenici" dedit dux Bracizlauzs sal urgaricum omulum* quoque
per totum Grutou colligendum
.....etc.
2. ...dedit et forum
ecclesie Lutomislensi in Grutou feria IV in perpetuum ...etc. (* omulum jest
asi omyl písaře nebo tisku, mělo snad
býti emolum =
emolumuntum - melivo)
Oba tyto zápisy svědčí o existenci Trstenice a Hrutova již za
knížete Břetislava II, t.j. v létech 1092 - 1125. U této stezky nalézala se na mýtině
v pralese samota zvaná "na políčkách" již v roce
1167. Tam byla formanská krčma, s níž sousedily sruby
kováře, koláře a jejich chasy. V krčmě občerstvovali
se hladoví formani a nocovali zde. Špatnými cestami porouchané vozy pak
opravovali jmenovaní řemeslníci. Poblíže svých chalup obdělávali tito obyvatelé
samoty malá políčka, od nichž dostala samota jméno, které po založení osady
na témž místě Konrádem z LÖwendorfu, purkrabím Bítovským r. 1265, přešlo na osadu, později město Poličku.
Po založení osady Poličky byla trstenická stezka přeložena a vedla z Vysokého Mýta přímo
přes Litomyšl, Poličku, Bystré, Hlásnici a Bohuňov do
Letovic a odtud do Brna.
Celé území pralesa bylo majetkem
českého krále. U hradu Litomyšle, který existoval již v roce 981, byl
již v létech 1093 - 1100 (za Břetislava II.) klášter nejprve
benediktinský od r. 1145 premonstránský.
Tento klášter obdržel od krále darem část pohraničního pralesa, nynější Poličsko, Novoměstsko a Letovicko.
V území tom žilo mnoho divoké zvěře zvláště
medvědů, vlků a zubrů, o jejichž existenci svědčí nejen některá místní jména
jako Nedvědice, Nedvězí, Vlkov,
Zubří, Zubrštein, Auersperk
(Auer něm. zubr) a Pernštejn (Bärenstein),
ale jméno celého území "teritorium tauri" t.j. území
zubra čili Zubří země.
Na jihovýchodním (moravském) okraji
pralesa toho byly již před rokem 1260 hrady Lapis
t.j.
Kámen a Letovice.
Hrad Kámen, později nazvaný Zubrštejn byl v držení Jimrama z Kamene (Emeramus de Lapide),
který byl členem jedné ze tří větví rodu nazvaného později rodem pernštejnským.
Větve tohoto rodu jmenovaly se: páni z Kamene, z Medlova, z Jakubova.
Hrad Letovice
držel Herman z Letovic. Oba tito pánové t.j. Jimram z Kamene a Herman z Letovic
chtěli svoje statky s územím zubra sousedící rozšířiti
a proto po vzájemné dohodě obsadili po roce 12260 každý část Zubří země, která
s jejich statky sousedila bez ohledu na to, že území patřilo klášteru
litomyšlskému. Proti jednání jejich podali ovšem opat a konvent kláštera stížnost
králi Přemyslu Otakaru II., který ji listem z roku 1269
vyřídil tím způsobem, že "svým milým" jimramovi
a Hermanovi území zabraná ponechal a klášteru litomyšlskému daroval území jiné
(u Širokého dolu). Jimram z Kamene
přivedl zatím do zabraného území osadníky, kteří mýtili les a stavěli první
osady v našem kraji.
Tak stal se Jimram
z Kamene (toho jména II.) a tím i rod pernštejnský první vrchností
v našem kraji a držel jej až do r. 1588. (Jimramov).
Rod ten vymřel r. 1631.
Na ochranu zabraného území zbudoval Jimram na těžce přístupných skálách nad řekou
Vříštkou (fryšávkou)
hrad, částečně zděný chráněný přirozenými skalními hradbami ze tří stran. Pouze
strana čtvrtá byla srubem. Hrad ten dostal jméno Skály.
Níže, též u řeky Vříštky,
blízko jejího ústí do řeky Zvratky (Svratky, Švarcavy)
postavil Jimram na skalním ostrohu malou roubenou
tvrz nazvanou Jimramovský hrádek.
U obou hradů vznikly brzo osady. U
hradu Skály osada Skály (nyní Javorek), u Jimramova hrádku osada Jimramov.
Pro výhodnější polohu stal se brzy Jimramov
střediskem kraje a r. 1361 jest již velkou osadou
s kostelem a farou.
Od roku 1340 byl Jimramov majetkem Artleba ze
Stařechovic hrad a ves u Prostějova), který se oženil
s Jitkou z rodu pernštejnského. Jitka dostala věnem podíly na Jimramově a vsi Pavlovice, Unčín
a Lhotu.
R. 1364 koupi Artleb
ves Javorek se zbořeným hradem Skalami,
kterým byl pro lupičství markrabím Janem dobyt a zbořen. Stejný osud stihl
loupežné hrady moravské - Dalečín (Tolstein) a Rabenstein u Rýmařova. Loupežnické posádky ze Skal a Dalečína
nespokojily se s přepadáním cestujících kupců, ale společně přepadly i Nové
Město (nedoložená zpráva).
Hrad Skály patřil pánům z Pernštejna.
Ti však tam nebydleli a proto asi posádka zvlčila.
R. 1365 koupil Artleb
od Jimrama z Pernštejna 6 domů v Jimramově ( jméno Jimram bylo u Pernštejnů i v pozdější době časté ("Panské
domy").
R. 1370 - 1380 postavil znova hrad
Skály, sídlil tam a nazýval se Artleb ze
Skal.
R. 1384 dědí Skály, Jimramov
a jmenované vesnice Heralt ze Skal.
R. 1398 koupil Heralt
ves Ubušín. Heralt byl
kališník a proto r. 1415 povolal na svoje panství kněze husitské. Náboženství
husitské rozšířilo se pak po celém kraji (viz kap. III.). R. 1415
Heralt zemřel.
Eliška, vdova po Heraltovi držela Jimram. panství společně se svým synovcem Janem ze Sovince. R. 1437 vzala do spolku svoji švagrovou Žofku
z Kunštátu a r. 1447 jejího muže Jana
z Cimburka a Tovačova.
Po smrti Eliščině patřil Jimramov Žofce a Janovi z Cimburka až na malou část , kterou
vlastnil Vaněk z Bystřice, purkrabí Pernštejnský.
R. 1456 koupil Vaňkův podíl a r. 1462
celé jimramovské panství Jan z Pernštejna.
K panství patřil Jimramov
s kostelem a farou, zbořený (podruhé) hrad Skály (zbořený byl jako husitský
hrad vojsky katolickými), vesnice Javorek, Ubušín, Sulkovec, Unčín, Pavlovice, a Lhota. Kromě toho patřily pánům z
Pernštejna osady: Německé, Borovnice, Křižánky, Daňkovice, Krásné, Spělkov, Věcov, Odranec, Strachujov, Dalečín, Písečné, Vítochov, Ubušínek, Nedvězíčko, Hluboké, Nyklovice, a Rovečné. Dále celé Bystřicko a Pernštejnsko mimo
statky v jiných částech Moravy. Jen obce Janovice a Veselí byly
samostatné pod panstvím svých zemanů.
R. 1475 podědil Jimramov
Vilém z Pernštejna, nejvyšší hofmistr království českého,
který žil do r. 1521. Jimramovské panství spravoval
jeho bratr Vratislav z Pernštejna. Tento pán mnoho dobrého pro Jimramov vykonal. Z něho převedena Svratka do nynějšího
řečiště. R. 1500 osvobodil poddané od povinného čepování panského vína. R. 1515
osvobodil je od bezplatného vožení
ryb. R. 1520 daroval Jimramovu 3 lesy: Holý vrch, Prosičku a Padělek. Také daroval Jimramovu
pivovar.
Z té doby pochází jimramovský
znak.
Po smrti Viléma z Pernštejna nastoupil
r. 1521 Jan z Pernštejna, který vymohl Jimramovu
privilegium odbývati dva výroční trhy (jarmarky),
čímž byl Jimramov r. 1537 povýšen na městys.
R. 1548 - 1582 držel Jimramov Jimram
z Pernštejna.
Roku 1582 - 1588 bratři Jan a
Maxmilián z Pernštejna, kteří prodali panství r. 1588 Pavlu
Katharinu z Katharu.
K panství patřil Jimramov, Javorek,
pustý hrad Skály, Daňkovice, Spělkov,
Krásné, Borovnice, Pavlovice, Ubušín, Sulkovec, Unčín, Lhota, Strachujov, Dalečín s pustým
hradem a Chudobín. Pavel Katharin z Katharů byl pánem panství jimramovského,
dalečínského, kunštátského
a pernštejnského. Roku 1596 koupil hrad Pernštejn. Rod pernštejnský brzo na to
vymřel (1631).
Pavel Katharin
z Katharů , zemský purkrabí moravský
postavil především dvě křídla zámku r. 1593
a potvrdil jimramovským všechna privilegia. Když roku
1589 celý Jimramov vyhořel,
koupil spáleniště domu Mikuláše Michka a daroval je
na postavení radnice - 1590 (Dle zachovaných
účtů byla radnice stavěna v létech 1592
- 1593). V témž roce uzavřel s jimramovskými
přátelskou smlouvu, podle které obec mu postoupila pivovar a pan
Pavel, nejen že obci odpustil všechny dluhy, ale i daroval vápno a cihly a 100
kop na penězích (asi 40 000 K) ponechal obci všechny její lesy a osvobodil
Jimramov od robot. R. 1590
založila paní Kriselda Čejkovna
špitál koupivši proň dům od Jakuba Černého.
Paní Johana Trčková z Lípy, r. 1596 darovala na vydržování jeho
obnos 700 zlatých (asi 140 tisíc K). (Paní Kriselda
Čejkovna byla druhou manželkou
pana Pavla). R. 1597 založil pan Pavel Katharin
z Katharu první pozemkové knihy vedené
do r. 1619 (knihy purkrechtní). Pan Pavel byl náb.
vyznání podobojí, udělil protestanským
kazatelům volné právo pořizovací. Obecní majetek té doby tvořily: lesy,
rybníky, mlýn a lázeň. Příjmy obecní plynuly: z pronájmu Radnice (masné krámy a
byty) a mostního mýta. Viz přílohu čís. +. Obecní
účty z r. 1582 - 1618. Syn a nástupce
Pavla Katharina z Katharů Petr
Katharin z Katharů,
sídlil na Kunštátě. Jimramov
spravoval zámecký hejtman Václav Rychnovský z Louňovic,
který za svoje služby dostal od pana Petra dům v Jimramově
(Panský dům). Na útěku před Poláky byl r. 1621 ve Věcově
zavražděn (viz starou pamětní desku ve Věcově).
R. 1603 prodal Petr Katharin
z Katharů se svým bratrem Janem panství jimramovské a dalečínské. Panství
tato koupil Vilém Dubský z Třebomyslic
za 18 tisíc zlatých (3 600 000 K). Pan Vilém byl majitelem panství
novoměstského, dačického a řečkovického.
Proto r. 1607 spravoval panství jimramovské dalečínské, pernštejnské a bystřické (pod Hostýnem) jeho
příbuzný Jan Dubský z Třebomyslic
1607. Pán tento byl asi v cizině, kde se stýkal s protestanty vyznání
augsburského (Luterány) a vyznání toto si oblíbil. Aby zamezil spory mezi
osadníky a farářem a aby zavedl pořádek v církvi vydal r. 1608 církevní řád, na jehož
dodržování přísně dozíral. Upravil příjmy faráře a kantora (1610).
R. 1609 byla vystavěna v Jimramově na místě staré společné budovy farní a školní sedlišťským mlynářem Karlem Klečkou škola, začež byl sedlišťský mlýn
přifařen do Jimramova. R. 1612 zřídil v Jimramově sbor literáků dle zásad církve luteránské.
Luteránský sbor měl svoji pomocnou pokladnici (tedy záložnu).
Dbal přísně o zachování zákonů božských
i světských. Soudil velmi přísně, ale zavedl také rozsudky podmíněné.
Jan Dubský a jeho
manželka Alina roz.
Zoubková ze Ždětína rozšířili znamenitě
panství koupěmi (Pavlovský dvůr a 2 tamní statky, Minářka
a Železné Hamry u Javorka).
Jak to v té době vypadalo v Jimramově
viz příloha čís. 2.
R. 1624 byla panu Vilému Dubskému
zabavena a prodána všechna panství pro jeho
účast na českém povstání proti Ferdinandovi II.
Jimramovské
panství koupil 1624 Karel Štěpán Schmidt z Treihofu měšťan pražský a "válečný rada".
Nemohl však zaplatit ani kupní cenu panství (20 tisíc zl.
= 4 miliony K), ani dluh 38 tisíc zl. hraběnce Šlikové a proto r. 1630 prchl do ciziny. Panství zabaveno a
prodáno (1631) hraběnce Anně Marii Šlikové,
která je prodala r. 1632 Jiřímu, hraběti z Náchoda,
ale bez Dalečína.
Události, jak se jeví v obecních účtech
od r. 1644 až do oku 1871 viz
příloha čís. 3.
R. 1650 převzal panství jimramovské Ferdinand Leopold, hrabě z
Náchoda. Potvrdil Jimramovu
všechna privilegia i osvobození od robot, ponechal obci lesy, volnost obchodu,
živnosti formanské, užívání radnice. Později ukázal
se však velmi krutým a špatným pánem. Špatně hospodařila
utiskoval lid poddaný. Proto lidé utíkali z gruntů, které zůstaly
prázdné a pusté.
R. 1663 postoupil panství se skel. hutěmi Terezii Františce, Hraběnce z
Galasu, svoji manželce. V roce 1664 byl pro nekalé skutky zatčen, 7 let ve Vídni vězněn a v roce 1674
"bídně a mizerně svůj život dokonal. Jím vymřel rod pánů z Náchoda.
R. 1669 převzal panství jimramovské Jan Václav Novohradský, říšský
hrabě z Kolovrat, švagr Ferdinanda z Náchoda,
který zpustlé panství opět do pořádku přivedl.
R. 1680 řádil v Jimramově
mor, který si vyžádal během tří měsíců za oběť třetinu obyvatelstva (147
osob). Na poděkování za odvrácení morové nákazy postavena r. 1681 kaplička
svatého Matouše, zrušena 1788.
R. 1680 ujal se panství syn pana Jana Filip
Antonín z Kolovrat, který za 7 let panství na mizinu přivedl, pak
na vojnu se dal a r. 1689 v Uhřích se utopil. Pan Jan
Václav z Klovrat byl pak nucen jimramovské
panství prodati. Panství koupil v dražbě r. 1687
rytíř Konrád Ferdinand z Bronstädtu,
vysoký císařský úředník.
K panství jimramovskému
patřil: zámek, pivovar, městečko Jimramov, železné
hamry, slévárna a vesnice: Borovnice, Spělkov, Krásná(é), Javorek, Daňkovice, Pavlovice a Hutě (N. Jimramov).
Od roku 1691 vládla v Jimramově vdova po rytíři Konrádu Ferdinandovi Anna Žofie
z Bronnstädtu. Ač byla původu
protestantského (ze Saska), byla velmi horlivou katoličkou. Vedla soudní spory
s hrabětem z Kolovrat, s poličskými a bysterskými. R.
1707 - 1715 postavila od základů katolický kostel, na místě starého husitského.
Hájila svých práv i práv svých poddaných i zbraní. Byla velmi dobrou hospodyní
a přivedla zanedbané panství do pořádku. Přikoupením pozemků panství rozšířila
(Pilátka).
R. 1712 prodala panství své ovdovělé
dceři Marii Anně z Niebrů.
I tato majitelka byla dobrou hospodyní.
Různé podniky, které měla na panství dobře pronajímala. Vinopalnu a koželužnu pronajala židovi Marku Westenheimerovi. Byl to první žid (tzv. panský ž.) v Jimramově (Nebyl první žid
- viz příloha č 4). Pronajala též: Panský dům (šenk), papírnu, barvírnu,
salajku (draslovnu), horní mlýn, mostní mlýn a masné
krámy. R. 1732 donutila obec Jimramov k vydání
reversu, jímž byly okleštěny staré privileje. R. 1741,
když vyvrátila vichřice rozsáhlé kompleksy lesa,
obnovila opět výrobu železa. Za její doby byl Jimramov
stíhán válečnými dodávkami. Velmi ostře postupovala proti tajným protestantům
na svém panství. Konány domovní prohlídky, knihy emisary ze Saska a Slezska
tajně donášené zabavovány a emisaři pronásledováni. Přechovávatelé zakázaných
knih byli vězením trestáni (viz kapit. III.).
R. 1746 postoupila panství své neteři Marii
Antonii svob. paní z Waldorfu roz. z Frienfelsu. Tato paní
podporoval kostel i faru. Vystavěla severní křídlo zámku, chodbu kostelní
vedoucí ze zámku na oratorium. Za jejího panství byl postaven r. 1767 kostel
sv. Matouše baronkou z Bukuvky (viz
kap. II.) nyní zrušený (1783).
Pronásledování tajných protestantů se
stupňovalo, zvláště ve farnosti krásenské, kde
usadila missionáře Jezuity (viz kapitola II.).
Uplatňovala snahy germanizační. Učitel musel umět česky. V té době začaly spory
její s jimramovskou obcí o cejchování dřeva v
obecních lesích.
R. 1778 odporučila panství jimramovské své neteři Marii Theodoře
roz. svob. paní z Freinfelsů provdané za hraběte Antonína Belcrediho.
K panství patřily tehdy obce: Jimramov, Borovnice, Spělkov,
Krásná, Javorek, Daňkovice,
Pavlovice, Hutě (N. Jimramov), Valdorf
a nové obce Široké Pole a Paseky.
R. 1781 vydán cís.
Josefem II. Toleranční patent. O jeho důsledcích jedná se v kap. II. a III.
této kroniky.
Téhož roku bylo zrušeno
nevolnictví, roboty však zůstaly.
Téhož roku přiostřil se spor obce jimramovské s vrchností o lesy, který se změnil ve vzpouru,
k jejímuž likvidování bylo povoláno vojsko. Přední občané jimramovští
byli zatčeni a vězněni na Špilberku. Na prosbu 22
měšťanů a několika matron, ústně přednesenou císaři Josefu II. při jeho cestě v
Bystrém tehdejším učitelem Antonínem Kostrošicem byli občané ihned propuštěni a vrchnost
obdržela přípis ne příliš pochvalný.
Na této nemilé události měl dle toho co v zápětí poznáme vinu tehdejší vedoucí úředník
velkostatku Karel Weissebeck. 1795 výkupné z roboty
na 3 léta (pozn. tužkou).
Antonín hrabě Belcredi byl muž osvícený, mající smysl pro
povznesení vzdělání lidu. Prvním jeho činem kulturním bylo postavení nové
školy katolické r. 1801.
Hrabě Antonín Belcredi
byl stoupencem osvícenců (iluminátů) a byl členem jimramovské
lože svobodných zednářů.
Členy této lože, která se scházela v
"kasině" v domě čís. 18, byli vedle
hraběte, vrchnostenských úředníků a lékaře (zámeckého), katolický farář Matěj
Sychra, spisovatel a buditel český, Michal Blažek, superintendent
evangelické reformované církve, několik okolních evangelických predikantů a
jediný občan jimramovský Jan Karafiát, majitel domu
čís. 18. Z učitelů nebyl členem nikdo.
Farář M. Sychra byl stále udáván u
biskupské kosistoře a proto hlásil se na uprázdněnou faru do Zámku Žďáru, kam
byl v roce 1824 presentován. Zemřel r. 1830 a jest pochován na Zelené hoře.
Také superintendent M Blažek byl zatčen a
vyšetřován pro domnělé osnování revoluce proti vládě. Byl osvobozen a udavači
potrestáni pro klamání úřadů (viz kap. III.).
r. 1812 zemřel hrabě Antonín Belcredi
.Majitelem panství se stal hrabě Eduard Belcredi
1812.
Za tohoto majitele byl na jimramovském panství plnohodnotným poručníkem
zámecký lékař Josef Schleiffer,
který velkostatek spravoval až do zletilosti nového majitele hraběte Egberta Belcrediho
r. 1838.
Od roku 1848 přestal
býti hraběcí rod Belcrediů vrchností jimramovskou.
Práva vrchnostenská byla tohoto roku zrušena, proveden výkup pozemků,takže
obyvatelé jsou od té doby skutečnými majiteli domů a statků svých.
O členech rodu Belcrediů,
kteří se o český národ vůbec a o Jimramov zvlášť zasloužili viz kapitola o vynikajících rodácích a občanech jimramovských.
Poněvadž po únorových
událostech (1948) v republice československé se
staly jak s rodem Belcrediů,
tak i s bývalým panstvím jimramovským
velké změny, myslím, že záhodno jest tyto
děje zaznamenat.
Rod hrabat Belcrediů, pocházející z Lombardie, stal se
majitelem panství jimramovského r. 1778, kdy hraběnka
Maria Theodora, roz. svob.
paní z Freinfelsu, provdaná za hraběte Antonína
z Belcrediů podědila panství po své
tetě svob. paní z Valdorfu.
O hraběti Antonínovi Belcredim píši na předešlých
stranách této kroniky. Též o,jeho synu a nástupci
Eduardovi.
Hrabě Eduard měl tři syny
a jednu dceru. Nejstarší syn, který se r. 1838 stal po něm majorátním pánem na
svěřeném panství jimramovském, byl ještě velmi mlád,
když zanedbané panství převzal. Při tvoření prvního rakouského parlamentu r.
1848 vzbudil velkou pozornost a částečně i nelibost (u šlechty) svými radikálně
demokratickými projevy. (Byl ku př. proti utvoření
volebních kurií a navrhoval rovné hlasovací právo - v r. 1848!). V pozdější
době zúčastnil se při organizování různých hospodářských organizací (Zemědělská
rada. Svaz.). V Jimramově postavil a dotoval r. 1888
na paměť své krásné manželky Christiany, rozené princezny Nosticové,
ústav Christianeum, v němž byly zřízeny
školy mateřská, žens. ruč. prací
(pro odrostlé dívky), hudby a cizích jazyků. Ústav, který vedou školské sestry
de Notre Dame, vykonal pro jimramovskou mládež za dobu svého 60ti
letého trvání (1888 - 1948) bez ohledu na náboženské
vyznání mnoho dobrého.
Třetí syn Richard Belcredi byl právníkem a věnoval se dráze politické. byl místodržitelem království českého, potom ministrem a
posléze ministerským předsedou. Měl velmi příznivé názory na státoprávní
postavení národa českého, jehož byl rozhodným přítelem. Právě pro tyto názory
byl r. 1866 odstraněn z úřadu ministerského předsedy.
V Jimramově
nebydlel maje dům v Gmundenu u Vídně.
Dcera Eduarda - Almerie
provdala se za knížete Thurn Taxise majitele
panství dobrovického (u Ml. Boleslavi)) příznivce a
přítele slavného hudebního skladatele českého Bedřicha Smetany. I ve svém
vysokém stáří ráda vzpomínala na Jimramov a jezdila
sem každoročně - obyčejně v zimě.
Po smrti Egberta
r. 1894 stal se majorátním pánem syn hr. Richarda JUDr
Ludvík hr. Belcredi. Byl samotář a se zálibou
se oddával studiu právnických knih, jichž znamenitá sbírka se v jeho velké
knihovně nalézala. Daroval Jimramovu místo na
stavbu měšťanské školy a i jinak na její stavbu přispěl. Zemřel r. 1915.
Po něm byl krátkou dobu maj. pánem jeho nejstarší syn Egbert, kněz. Po smrti tohoto nastoupil druhý syn býv. důstojník rak. uher. armády Richard
hr. Belcredi. Panství líšenské
spravoval třetí syn Karel.
Po roce 1918 při provádění pozemkové
reformy byl od býv. panství jimramovského odtržen dvůr Pavlovice, který k němu patřil
od r. 1340 (Artleb z Kunštátu).
Dvůr koupilo družstvo.
Richard Belcredi
byl dobrým hospodářem. Obhospodařoval nejen výměru rolí svého statku, ale
pronajal k tomu asi 250 mír pozemků od různých jimramovských
domů, jejichž majitelé přestali hospodařit. Zmodernizoval a zmechanizoval
zařízení statku. Jeho zásluhou bylo, že Jimramov byl
za protektorátu ušetřen dodávání tíživých dodávek, neboť velkou jejich část
dodal velkostatek. Deficit polního hospodářství hradily lesy.
Za protektorátu byla celá rodina Belcrediů jednou ze dvou šlechtických rodin na Moravě,
která se hlásila k národnosti české. Richard Belcredi
měl proto i nepříjemnosti s Němci. Též byl vyšetřován pro přítomnost partyzánů
ve svých lesích.
Přesto byla po změně vlády v r. 1948
dána na návrh místního národního výboru na jeho velkostatek národní správa. MNV
vyvíjel úsilí za příčinou rozparcelování velkostatku drobným zájemcům.
V důsledku těchto událostí opustil
počátkem května Richard Belcredi, poslední majitel
panství jimramovského Jimramov
a dosud se neví, kde se zdržuje.
Dne 6. 5. 1948 vyslovila se komise
ministerstva zemědělství proti parcelaci velkostatku a dne 3. 6. 1948 byl
velkostatek i s lesy přes odpor MNV a AV převzat správou státních lesů. Národní
správa zrušena.
Dne 8. 5. odevzdán veřejnosti k užívání
zámecký park. Před tím nařídila předsedkyně MNV Julie Železná odstranění
starého mariánského obrazu z parku.
Jmění uprchlého hr. Belcrediho bylo státem zabaveno. Jest to po 325
letech druhá konfiskace tohoto statku (1623 - v Dubský).
Omnia tempus habent!